kovat. Proč neposloucháte? Lehkomyslní, neopatrní lidé. Myslí si, že co mluvím, nemá významu.“
Kus cesty k své práci mohli jiti spolu. Pozorovali, že již mohou mluviti. Bylo to ku podivu, ale nejhorší tíseň zřejmě minula, když se oblékli do modrých šatů. Denton hovořil skorem se zájmem o díle, které ho očekávalo.
„Ať se stane cokoliv,“ řekl, „nemůže to býti tak protivné jako v onom kloboučnickém krámu. A zaplatíme-li za dceru, zbude nám každého dne celý penny. Později — můžeme se zdokonaliti — a vydělati víc peněz.“
Eliška měla méně chuti k hovoru.
„Proč by nám byla práce tak odporná,“ pravila.
„Je to divné,“ odpověděl Denton. „Tuším, že by nebyla, kdyby myšlenka, že nutno se podřizovati… Doufám, že budeme míti slušné dozorce.“
Eliška neodpovídala. Nemyslila na to. Sledovala jakousi svou myšlenku.
„Ovšem,“ řekla pak, „užívali jsme cizí práce po celý život. Jest jen spravedlivo —“
Zarazila se. Bylo to příliš spletité.
„Platili jsme za ni,“ odpověděl Denton, jenž po celý ten čas nelámal si hlavu těmito obtížnými otázkami.
„Nedělali jsme nic — a přece jsme platili. To právě nemohu pochopiti.
„Snad nyní platíme,“ pravila Eliška — neboť její theologie byla staromódní a prostá.
Tu nastala chvíle rozchodu a každý šel za svým dílem. Denton měl na starosti složitý, hydraulický lis, který se zdál skorém rozumným tvorem. Tento lis pracoval pod tlakem mořské vody, jež měla posléze splachovati městské stoky — neboť svět dávno již nebyl tak pošetilým, aby vléval pitnou vodu do kanálů. Tuto vodu přiváděli velikým průplavem až k východnímu cípu města
