„Ne tam. Přeji si však, abys šel na stanici letadel — kde jsme se sešli. Víš? Ono sedátko?“
Váhal.
„Můžeš?“ tázal se v pochybnostech.
„Musím,“ odpověděla.
Váhal ještě chvíli, ale pak se pohnul, aby poslechl její vůle.
A tak se stalo, že strávili svůj poslední půlden svobody pod širým nebem pod stanicí letadel, kde se scházívali před pěti krátkými lety. Řekla mu, co mu nemohla pověděti na rušné veřejné cestě, že nelituje dosud svého sňatku — ať život chystá jim jakékoli strádání a útrapy, že bude spokojena s tím, co bylo. Počasí bylo jim příznivo, sedátko bylo ozářeno teplým sluncem a nad nimi přilétaly a odletovaly lesklé aeroplany.
Konečně, když slunce zacházelo, došel jejich čas, vyměnily si sliby, stiskli ruce, vstali a vrátili se na městské cesty, nuzná, zkormoucená dvojice, unavená a hladová. Brzy přišli jednomu z bleděmodrých štítů, který označoval úřadovnu Pracovní společnosti. Po dlouhou dobu stáli na prostřední cestě, prohlížejíce si úřadovnu, a konečně sestoupili a vešli do čekárny.
Pracovní společnost byla původně dobročinnou organisací; úkolem jejím bylo poskytovati potravu, přístřeší a práci všem příchozím. K tomu byla zavázána stanovami, a byla také povinna poskytnouti potravu, přístřeší a lékařskou pomoc všem neschopným k práci, kdo ji požádali o přispění. Za to platili tito neschopní poukázkami, které si měli po uzdravení odpracovati. Tyto pracovní poukázky označovali otisky palců, které byly fotografovány a roztříděny takovým způsobem, že tato světová Pracovní společnost mohla zjistiti kteréhokoli ze svých dvou neb tří set milionů klientů po dvouhodinovém vyšetřování. Denní práce záležela ze dvou šichet v šlapacím mlýně, kde vyráběla se elektrická síla, nebo v jejich aequivalentu, a její náležitý
