„Hleď!“ pravila chudokrevná žena; „tamhle je tvůj otec.“
„Který?“ tázalo se děvčátko.
„Tamten, s tím načerveněným nosem,“ odpověděla chudokrevná žena.
Děvče dalo se do pláče a Eliška si přála, aby mohla také plakati.
„Hle, jak hází nohama! — teď!“ pravila žena v modrém plátně, pokoušejíc se opět vše napraviti. „Podívej se — teď!“
Na průčelí z prava rozněcoval se ustavičně jasný kotouč okouzlující barvy, a písmena, která se stále objevovala a mizela, hlásala:
„Působí vám to závrať?“
Načež po přestávce:
„Užívejte Purkinjových pilulek pro trávení.“
Počal ohromný a pustý řev.
„Milujete-li Chlubnou literaturu, spojte se telefonicky s Brugglesem, největším spisovatelem všech dob. Největší myslitel všech věků. Naplní vám vrchovatě mozek morálkou! Pravý obraz Sokrata, mimo zadní část hlavy, která jest shakespearovská! Má šest prstů na nohou, obléká se červeně a nikdy si nečistí zuby. Slyšte ho!“
Bylo slyšeti Dentonův hlas, když křik na okamžik ustal.
„Neměl jsem si tě nikdy bráti,“ pravil. „Promarnil jsem tvé peníze, zničil tě, zavlékl do bídy. Jsem padouch… ó, ten hanebný svět!“
Pokoušel se mluviti, avšak chvíli nebyl s to. Uchopil ji za ruku.
„Nikoli,“ řekla ona konečně.
Polovědomá touha stala se náhle rozhodnutím.
Eliška vstala.
„Chceš jíti?“
Zvedl se také. „Netřeba tam jíti nyní.“
