stvím hraček. Zdálo se, že nedbá ani trochu o všechny příbuzenské svazky, když její rodiče odcházeli.
Bylo zakázáno rozrušiti ji loučením.
U dveří se Eliška naposled ohlédla a hle! maličká upustila své nové poklady a stála s rozpačitou tváří. Eliška náhle zavzlykala a mateřská chůva ji vystrčila a zavřela dveře.
„Můžete zase brzo přijíti, drahoušku,“ pravila s neočekávanou něžností v očích.
Eliška zírala na ni chvíli bezvýrazně.
„Můžete zase brzy přijíti,“ opakovala chůva. Pak v náhlém přechodu citů vyplakala se Eliška v chůvině náručí. A tehdy získala si chůva také Dentonovo srdce.
A po třech týdnech byli naši lidé bez haléře a byla jim otevřena jen jediná cesta. Museli jíti k Pracovní společnosti. Jakmile byli dlužni nájemné déle, než týden, byl jejich skrovný, zbývající majetek zabaven a s malou zdvořilostí ukázána jim cesta z hotelu. Denton zůstal vzadu, aby ukončil kousavý a neuspokojivý spor s vrátným hotelu, načež dohonil Elišku, zardělý a rozčilený. Uvolnil krok, když ji dostihl, a vystupovali spolu mlčky k prostřední cestě. Tam našli dvě volná sedadla a usedli.
„Nemusíme tam jíti — hned?“ pravila Eliška.
„Nikoli — dokud nebudeme míti hlad;“ pravil Denton.
Eliščiny oči marně hledaly místo, na němž by spočinuly. Na pravo hučely východní cesty, na levo cesty vedoucí opačným směrem. Vzadu a napřed, po laně nad nimi nataženém, spěchala řada posunkujících mužů, v clownovském obleku, z nichž každý měl na zádech a prsou obrovské písmeno, takže celkem tvořila nápis:
„Purkinjovy pilulky pro trávení.“
Chudokrevná malá žena v hrozných, modrých plátěných šatech ukázala malé dívce jednoho z této řady živého návěstí.
