dohlížitelka, která mu přidělila tento úkol a dala mu najevo různé drobné známky své přízně, náhle změnila své chování, prohlásila bez výslovného důvodu, že je hloupý, a propustila ho po šestinedělní kariéře. A tak Dentovi nezbývalo, než aby si hledal nové povolání.
Toto druhé hledání netrvalo dlouho. Jejich peníze byly vyčerpány. Aby to poněkud oddálili, rozhodli se, že odnesou malou svou dcerušku do veřejných „jeslí“, jimiž město oplývalo. Takový byl zvyk oné doby. Průmyslová emancipace žen, s tím souvisící rozvrat oddělených domácností, učinily „jesle“ nutností pro všechny, mimo lidi velmi bohaté a zvláště jemného srdce. Děti požívaly tam zdravotních a výchovných výhod, jež byly by nemožný bez podobné organisace. Jesle měly všechny třídy a typy přepychu až po příslušníky Pracovní společnosti, jejichž děti přijímaly se na úvěr, jejž splácely prací, když dorostly.
Avšak oba, Denton i Eliška, byli, jak jsem již vyložil, divní staromódní mladí lidé, plní ideí devatenáctého století, nenáviděli nesmírně tyto výhodné jesle a konečně zanesli do jedněch z nich svou dcerku s krajním odporem. Byli přijati mateřskou osobou způsobů velmi břitkých a rázných, které však se změnily, když Eliška se dala do pláče při zmínce, že se musí rozloučiti se svým dítětem. Mateřská osoba, když přemohla úžas nad těmito nezvyklými city, stala se náhle nadějeplnou utěšitelkou a získala si tím Eliščinu vděčnost na celý život. Zavedli ji do ohromné síně, kde vládlo několik chův a bylo na sta dvouletých děvčat, skupených na podlaze, pokryté hračkami. Byla to síň dvouletých. Dvě chůvy šly napřed a Eliška sledovala žárlivým zrakem, jak se chovají maličké. Byly laskavé — bylo zřejmo, že jsou laskavé, a přece…
Konečně bylo na čase, aby odešli. Zatím se maličká uvelebila šťastně do kouta, sedíc na podlaze s plným náručím a sama jsouc skorem zakrytá nezvyklým bohat-
