davače na zkoušku v Syndikátu Suzanniných klobouků, syndikátu, který vyráběl dámské čepečky, vlasové ozdoby a klobouky — neboť dámy nosily dosud nesmírně složité a krásné klobouky do divadel a na místa veřejné bohoslužby, ačkoliv město bylo úplně pokryto.
Bylo by zábavno seznámiti obchodníka devatenáctého století z Regent Streetu s vývojem jeho závodu, v němž byl Denton zaměstnán. Devatenáctá třída nazývala se dosud někdy Regent Streetem, byla však nyní ulicí pohyblivých chodníků a skorem osm set stop široká. Střední část byla nehybná a z ní byl přístup ke schodům, sestupujícím do podzemních chodeb, jež vedly domům na obou stranách. Na pravo a na levo byla stoupající řada souvislých chodníků, z nichž každý pohyboval se o pět mil za hodinu rychleji, než vnitřnější pruh, takže bylo možno přejíti s chodníku na chodník, až se došlo na nejrychlejší, krajní cestu, která vedla kolem města.
Závod Syndikátu Suzanniných klobouků dal zříditi ohromné průčelí podle vnější cesty, z něhož vyčnívaly po obou stranách řady ohromných bílých, skleněných tabulí, a na ně byly vrhány obrovité, oživené obrazy známých, krásných, žijících žen, které měly na sobě kloboučnické novinky. Celé průčelí budovy měnilo neustále barvy, a po celé façadě až nahoru, do výše čtyři sta stop a napříč ulice pohyblivých cest, kmital a kynul v tisíceru rozmanitých barev a písmen nápis —
Ústí obrovitých fonografů dusila veškerý hovor na chodnících a řvala „Klobouky“ na mimojdoucí, daleko do ulice nahorů i dolů, jiné batterie radily obecenstvu „Zajděte si k Suzanně“ a dotazovaly se: „Proč nekoupíte svému děvčeti klobouk?“
Ve prospěch těch, kdo snad byli hluší — a hluchota nebyla všedním zjevem v Londýně oné doby, byly pro-
