„Jediná nesnáz je… totiž — Bindon, ten hnědý, starý chlapík, za kterého tě chtěl tvůj otec provdati. Je důležitou osobou, poněvadž je teď komisařem úředníků letadel.“
„O tom jsem nevěděla,“ pravila Eliška.
„Stal se jím v posledních týdnech… jinak by to bylo velmi snadné, neboť mne na stanici letadel měli rádi. Dá se však podniknouti ještě tucet jiných věcí — tucet. Netrap se, miláčku. Odpočinu si chvíli, pak poobědváme a já se vydám na okružní cestu. Znám spoustu lidí — spoustu.“
A tak si odpočinuli, šli na oběd do veřejné jídelny, načež on se pustil na hon za nějakým místem. Brzy však seznali, že pokud se týče jednoho pohodlného zařízení, je svět dosud tak špatně opatřen, jako vždy býval; totiž co do pěkného, jistého, čestného a výnosného povolání, ponechávajícího dosti volného času pro soukromý život, nevyžadující zvláštní způsobilosti, usilovné námahy nebo risika a nijaké oběti jakéhokoli druhu. Rozvinul množství nádherných návrhů, strávil mnoho dní, běhaje z jednoho konce nesmírného města na druhý a hledaje vlivné přátele; a všichni jeho vlivní přátelé byli rádi, že ho vidí, velmi horliví, dokud nedošlo ke konečným návrhům; pak stávali se ostražitými a neurčitými. Obyčejně se s nimi loučil chladně, přemýšlel o jejich chování, rozčilil se na zpáteční cestě, zastavil se v některém telegrafním úřadě a promarnil mnoho peněz oživeným avšak neprospěšným hovorem. Když uplynul den, byl tak unaven a rozrušen, že jen s napětím úsilí dovedl se stavěti laskavým a bezstarostným vůči Elišce — což ona, jsouc milující ženou, postřehla s plnou jistotou.
Jednoho dne, po nesmírně spletité předmluvě, přispěla mu bolestným návrhem. Očekával, že bude plakati a zoufati, když bylo třeba prodati všechny jejich viktoriánské poklady, nakoupené s takovou radostí, jejich podivné umělecké předměty, háčkované přikryvky na
