jeho starostí po tom, co se stalo. Chce se opět oženiti… Nuže — zbývá nám sotva tisíc!“
„Jen tisíc?“
„Jen tisíc.“
A Eliška usedla. Chvíli ho pozorovala s bledou tváří, a pak její zrak přelétl staromódní pokoj s nábytkem z prostředního období královny Viktorie a původními olejovými malbami, a spočinul konečně na malém lidském drobečku, jež držela v náručí.
Denton na ni patřil a stál zkroušeně. Pak se otočil na patě a počal prudce přecházeti.
„Musím si něco nalézti,“ vybuchl náhle. „Jsem líný ničema. Měl jsem na to pomysliti dříve. Byl jsem sobecký hlupák. Chtěl jsem býti u tebe po celý den…“
Zastavil se a pohleděl do její bílé tváře. Náhle přistoupil, políbil ji a malou tvářinku, jež se uhnizďovala u jejího prsu.
„To vše nic není, drahoušku,“ pravil, stoje nad ní; „teď již nebudeš o samotě — teď když maličká začíná mluvit. A já si brzy najdu zaměstnání, víš. Brzy… snadno… Bylo to jen první leknutí. Ale vše se spraví. Jsem jist, že se vše spořádá. Vyjdu si, jakmile si jen odpočinu a uvidím, co se dá učiniti. Nyní je mi těžko na něco přemýšleti…“
„Bude trpko loučiti se s těmito pokoji,“ pravila Eliška; „avšak —“
„Nebude toho třeba, věř mi.“
„Jsou drahé.“
Denton kynul odmítavě rukou. Jal se mluviti o tom, co počne. Příliš jasně neříkal, co to asi bude; byl však úplně přesvědčen, že se něco najde, co je udrží pohodlně ve šťastné střední třídě, jejíž způsob života jedině znali.
„Je třiatřicet milionů lidí v Londýně,“ pravil; „některý z nich mne musí potřebovati.“
„Jistě, že musí.“
