středků, a proto Eliška vypůjčila si peníze na obligace, které její otec Mores měl pro ni uschovány, po dobu, až jí bude jednadvacet let.
Výška úroku, kterou platila, byla ovšem značná, neboť její jistota nebyla spolehlivá, a milenci bývají v počtech často mlhaví a optimističtí. Avšak časy, které měli po svém návratu, byly skvělé. Rozhodli se, že nebudou choditi do Města radosti ani mařiti čas létáním ve vzduchu z jedné části světa do druhé. Přes to, že se jednou zklamali, podrželi své staromódní záliby. Vyzdobili si pokojík podivným viktoriánským nábytkem a objevili ve dvaačtyřicátém poschodí Sedmé třídy krámek, kde se dosud prodávaly tištěné, staré knihy. Bylo jejich náruživostí čísti tisk, místo aby naslouchali fonografům.
A když pak přišla roztomilá dívčinka, aby je pokud možná ještě více spojila, Eliška ji neposlala do „Jeslí“, jak bylo zvykem, nýbrž stála na tom, že ji bude kojit doma. Pro toto neslýchané jednání jim ovšem zvýšili činži za byt, toho však oni nedbali. To znamenalo, že si musí vypůjčiti trochu více.
Konečně Eliška byla zletilou a Denton měl obchodní rozhovor s jejím otcem, což nebylo příjemné. Svrchovaně nemilá však byla pozdější rozmluva s věřitelem, od něhož se vrátil Denton domů s bledou tváří. Eliška ho přivítala výkladem o nových a podivuhodných řečnických výkonech své dcery, avšak Denton neposlouchal. Právě, když ve svém popisu došla nejlepšímu, přerušil ji.
„Kolik myslíš, že nám zbývá, když je vše spořádáno?“
Pohlédla na něj udiveně a přestala houpati svého malého genia.
„Snad nechceš říci…?“
„Ano,“ odpověděl. „Je tomu tak. Byli jsme divocí. Je to úrok, nebo něco podobného. A pak akcie, které jsi měla, padly. Tvůj otec toho nedbal. Pravil, že to nebylo
