Náš věk náleží městům. Kdyby tohle déle trvalo, podlehli bychom.“
„Co však máme činit? Jak tam budeme žíti?“
Denton váhal. Kopal patou do zdi, na níž seděl.
„O něčem jsem se ti dosud nezmínil,“ a zakašlal, „avšak…“
„Nuže?“
„Mohla bys si vypůjčiti peníze na jmění, které ti připadne,“ pravil.
„Že bych mohla?“ tázala se dychtivě.
„Ovšem že ano. Jaké jsi dítě!“
Zvedla se a tvář se jí rozjasnila.
„Proč jsi mně to neřekl dříve?“ tázala se. „A po tu celou dobu byli jsme zde!“
Hleděl na ni chvíli a usmíval se. Pak jeho úsměv zmizel.
„Myslil jsem, že tato myšlenka měla vyjíti od tebe,“ pravil. „Nerad bych tě byl žádal o peníze. A mimo to — myslil jsem zprvu, že to bude zde dosti pěkné.“
Nastala přestávka.
„Bylo to pěkné,“ dodal; a ohlédl se ještě jednou přes rameno. „Dokud tohle nezačalo.“
„Ano,“ odpověděla; „ony první dny. První tři dny.“
Hleděli si chvíli do očí, načež Denton svezl se se zdi a uchopil ji za ruku.
„Každé generaci,“ pravil, „život její doby. Teď to vidím zřejmě. V městě — tam je život, němuž jsme se zrodili. Žíti každým jiným způsobem… Náš příchod sem byl snem a toto je — procitnutí.“
„Byl to rozkošný sen,“ pravila — „z počátku.“
Po dlouhou dobu nikdo nepromluvil.
„Chceme-li dojíti do města, než sem ovčáci přijdou, musíme se dáti na pochod,“ řekl Denton. „Musíme si vzíti potravu z domu a najísti se cestou.“
Denton rozhlédl se znovu, a kráčeli spolu přes zahradu k domovu, činíce důkladnou okliku kolem psů.
