„Ke zdi!“ volala Eliška; a ve třech vteřinách se boj skončil a mladí lidé stáli vedle sebe, kdežto zbylí psi prchali, uši a ohony schlípeny, zahanbeně z místa porážky.
Chvíli stáli oba udýchaní a vítězní, po té však Eliška upustila meč, zakryla si tvář a klesla na zem v záchvatu pláče. Denton se rozhlédl, zarazil hrot svého meče do země, aby jej měl po ruce a naklonil se, aby ji potěšil.
Jejich bouřlivé vzrušení se konečně utišilo a mohli opět mluviti. Ona se opřela o zeď a on usedl na ni tak, aby mu neušlo, kdyby se psi vrátili. Dva aspoň byli na stráni a neustále je znepokojovali štěkotem.
Eliška měla tváře zalité slzami, poněkud se však již vzpamatovala, poněvadž ji Denton ujišťoval půl hodiny o tom, že byla statečná a zachránila mu život. Avšak nová obava vzmáhala se jí v mysli.
„Jsou to psi Potravní společnosti,“ pravila. „Budeme míti mrzutost.“
„Obávám se rovněž. Nejspíše nás budou stíhati pro přestupek.“
Pomlčka.
„Za starých časů,“ pravil, „podobné věci přiházely se den co den.“
„Tato noc!“ odpověděla. „Nepřežila bych druhou takovou noc!“
Pohlédl na ni. Její tvář byla bledá nevyspáním, utýraná a vyhublá. Dospěl náhlému rozhodnutí.
„Musíme se vrátiti,“ pravil.
Pohlédla na mrtvé psy a zachvěla se.
„Nemůžeme zde zůstati,“ odpověděla.
„Musíme se vrátiti,“ opakoval, ohlížeje se přes rameno, udržuje-li nepřítel svou vzdálenost. „Byli jsme zde dlouho šťastni… Avšak svět je příliš civilisován.
