„Nemám ráda psů,“ odpověděla Eliška po delší pomlčce.
„Psi nikomu neublíží,“ pravil Denton. „Za starých dob — v devatenáctém století — měl každý člověk psa.“
„Byla také kdysi pověst. Pes zabil člověka.“
„Tento druh psů nikoliv,“ pravil Denton důvěřivě. „Některé ty pověsti — příliš nadsazují.“
Na schodišti ozvalo se zaštěknutí, dusot a supání. Denton vyskočil, vytáhl meč z vlhké slámy, na které leželi. Ve dveřích objevil se příšerný ovčácký pes a zastavil se tam. Za ním zíral druhý. Na chvíli muž a šelma čelili si navzájem, váhajíce.
Tu Denton, neznaje povahy psů, z ostrá vykročil.
„Jdi ven,“ pravil, pohnuv nemotorně mečem.
Pes se zarazil a vrčel. Denton okamžitě ustal.
„Dobrý pse!“ pravil.
Vrčení přešlo ve štěkot.
„Dobrý pse!“ pravil Denton. Druhý pes zavrčel a vyštěkl. Třetí, jehož nebylo na schodišti viděti, dal se také do štěkání. Druzí ozývali se venku — a bylo jich mnoho, usuzoval Denton.
„To je mrzuté,“ pravil Denton, nespouštěje očí se šelmy stojící před ním. Potrvá to několik hodin, než se ovčáci vrátí z města. Tito psi nám ovšem nemohou rozuměti.“
„Neslyším,“ volala Eliška. Vstala a přistoupila k němu.
Denton promluvil znova, ale štěkání pohltilo jeho hlas. Tento hluk měl zvláštní účinek na jeho krev. Podivné, dřímající pocity se probouzely; tvář se mu měnila, když křičel. Zkusil to znova; zdálo se, že štěkot se mu vysmívá, a jeden pes, rozježen, přitančil o krok blíže. Denton náhle se obrátil a prohodiv jakási slova v podzemním nářečí, výrazy Elišce nesrozumitelné, vrhl se na psy. Náhle ustal štěkot, vrčení i chňapání. Eliška viděla hlavu nejpřednějšího psa, jeho bílé zuby, zatažené uši
