hách. Stavení sténalo a chvělo se pod útoky větrných smrští, časem odloupl se kus omítky se zdi a rozbil se, nebo nějaká uvolněná taška zarachotila po střeše a s třeskem padla do prázdného skleníku. Eliška se třásla a byla ticha; Denton ji zabalil do svého veselého a řídkého pláště, a tak schoulili se do kouta. A hrom stále ozýval se mocněji a blíže, blesky byly stále sinavější a zalévaly okamžitým, příšerným jasem promoklou a parou naplněnou světnici, kde se skrývali.
Nikdy před tím nebyli pod širým nebem, když nesvítilo slunce. Celý svůj čas trávili v teplých a vzdušných ulicích, síních a světnicích města pozdních dob. Oné noci bylo jim, jako by se octli na jiném světě, v rozervaném chaosu hrůzy a zmatku, a obávali se skorem, že již nikdy nespatří městských ulic.
Zdálo se, že bouře bude trvati věčně; skorem již usínali mezi údery hromu, jež ponenáhlu umdlévaly a přestávaly. A když poslední šelest deště utichl, zaslechli nezvyklý zvuk. „Co je to?“ Zvolala Eliška.
Ozvalo se to opět. Byl to psí štěkot. Rozléhal se po opuštěné cestě a ustával; a oknem proudilo světlo rostoucího měsíce, obělujíc stěnu před nimi a vrhajíc na ní stín okenního rámu a černou silhouettu stromu…
Právě když se rozšeřilo tak, že bylo viděti okolní předměty, přiblížil se psí štěkot a ustal. Naslouchali. Po přestávce slyšeli rychlý dupot nohou pobíhající kolem domu a krátký, přidušený štěkot. Pak opět vše utichlo.
„Šš!“ zašeptala Eliška, ukazujíc ke dveřím světnice.
Denton vykročil ke dveřím a stanul, naslouchaje. Vrátil se a usilovně se tvářil, jako by se jich to netýkalo.
„To jsou nejspíše ovčáčtí psi Potravní společnosti,“ pravil. „Ti nám neublíží!“
Usedl opět vedle ní.
„To byla noc!“ pravil, aby zakryl, jak napiatě naslouchá.
