„A vy to dovedete?“ tázala se průvodkyně chtivě.
„Konečně již to umíme,“ pravil hypnotisér. „Můžete si objednati sen, jaký vám libo.“
Průvodkyně se dala první hypnotisovati a sen, pravila, byl rozkošný, když opět procitla. Druhé dvě dívky, podníceny jejím nadšením, také se odevzdaly do rukou hypnotisérových a ponořily se do romantické minulosti. Nikdo se ani nezmínil, že by Eliška měla zkusiti tuto novou zábavu; teprve na svou vlastní žádost byla pohřížena do říše snů, kde není ani svobody ani volby ani vůle…
A tak zlo bylo dokonáno…
Jednoho dne, když Denton sešel do onoho klidného útulku pod stanicí letadel, Eliška nebyla na svém obvyklém místě. Byl zklamán a trochu se hněval. Příštího dne nepřišla, a rovněž i třetího dne. Jal ho strach. Aby ukryl své obavy sám před sebou, dal se do psaní sonettů pro ni, kdyby snad opět přišla…
Po tři dny bojoval takto prací proti hrůze, a pak ukázala se mu pravda jasná a chladná, jež nedala se popříti. Snad je churava, snad je mrtva; nechtěl však věřiti, že ho zradila. Následoval týden plný trýzně. A tu poznal, že bez ní nemá svět pro něj ceny, a že ji musí hledati, byť to byl i beznadějný podnik, až ji opět najde.
Měl jakési nepatrné soukromé jmění a proto opustil své místo na létací stanici a umínil si, že vyhledá onu dívku, jež se mu stala vším na světě. Nevěděl, kde bydlí a málo znal její poměry; neboť bylo jedním z kouzel jejich dětinského románu, že nesměl věděti ničeho o ní a rozdílu jejich postavení.
Městské třídy otvíraly se před ním na východ a západ, sever a jih. I za dnů královny Viktorie byl Londýn bludištěm, onen malý Londýn s ubohými čtyřmi miliony obyvatel; avšak Londýn, jejž prohledával, Londýn dvacátého druhého století měl třicet milionů duší. Zprvu
