nost. Nebo, zdaří-li se uvésti ji do transu dosti hlubokého, můžeme jí přikázati, aby na něj úplně zapomněla —“
„Výborně!“
„Jedná se jen o to, aby se dala hypnotisovati. Od vás ovšem nesmí vyjíti žádný návrh nebo rada — poněvadž už vám jistě v této věci nedůvěřuje.“
Hypnotisér nachýlil hlavu na stranu a uvažoval.
„Je trpko, když člověk nemůže ovládnouti svou dceru,“ pravil Mwres na plano.
„Musíte mi udati jméno a obydlí oné mladé dámy,“ řekl hypnotisér, „a nějaké podrobnosti o této záležitosti. A mimochodem, jde zde také o peníze?“
Mwres váhal.
„Je tu jakýsi kapitál — vskutku, značný kapitál — investovaný ve Společnosti patentních silnic. Od její matky. Proto je celá věc tak mrzutá.“
„Tak jest,“ pravil hypnotisér. A neustal ve svém křížovém výslechu, vyptávaje se na všechny podrobnosti. Byla to zdlouhavá rozmluva.
A zatím „Elisabeθ Mwres“, jak psala své jméno, čili „Elisabeth Morris“, jak by ji psal člověk devatenáctého století, seděla v klidné čekárně pod velkou stanicí, na niž letadla z Paříže sestupovala. A vedle ní seděl její štíhlý, hezký milenec a četl jí báseň, kterou sepsal ráno, když měl službu na stanici. Když skončil, seděli chvíli tiše; po té, jako pro jejich zvláštní zábavu, přiblížil se veliký létací stroj z Ameriky, sestupuje kvapně s výšin oblohy.
Z počátku to byl malý obdélník, mlhavý a modravý mezi vzdálenými rozčeřenými obláčky; pak rychle vzrůstal a bělal, až bylo viděti všechny skupiny plachet zvláště, z nichž každá byla několik set stop široká, štíhlé tělo, jež nesly, a konečně i tečkovaná řada pohyblivých sedadel pro cestující. Ačkoli letadlo klesalo, zdálo se cestujícím, že se dále řítí oblohou a že stín jeho, dotýkající se střech města, kvapně se nim blíží. Sly-
