proniklí. Tak ku př. dávajíce někomu „dobré jitro“ neb „dobrý den“ a p., totiž žádajíce slovem, aby se tak stalo, jakož pravíme, ani netušíme, že tento spůsob pochází ještě z pohanství a vysvětluje se bájí, která slovu přičítá tvůrčí moc. Když díme v přísloví, že „čert vtrhl na svého Boha,“ chtíce říci, že přišel rovný na rovného, ani zdání nemáme o tom, že jsme vyslovili základní učení náboženské pohanských předků našich o dvou sobě rovných bozích, dobrém a zlém atd.
Přistupujíce k otázce druhé: odkud mají prostonárodní báje a pověsti svůj původ a počátek? jakými skrytými příčinami za časů předhistorických u každého národu nevyhnutelně vznikaly a se rozvíjely, přenášejíce prostotu skutečného života v podivnou říši nemožností? musíme vyznati, že potud ještě se nepodařilo, tuto otázku s jistotou a konečně rozřešiti.
Jest trojí spůsob, kterým mužové učení starého i nového věku hledí vysvětliti původ bájí národních a dopátrati se jich jádra, totiž:
a) historický, jejž zastávali staří řečtí Epikurejové a někteří novější francouzští i němečtí učenci, dovozujíce, že bájesloví jest zbožněná historie, t. j. že bohové pohanští byli někdy skutečnými lidmi, žijíce na zemi, a že časem a přimyšlením zázračných příběhů povýšeni jsou na bohy.