60
R. 1226 čteme na listině Otakara I., kterou daroval klášteru Luckému ves Čelchov (Ceulchov), již jméno opata Zvésta a r. 1228 opata Arnolta, jenž potvrdil zakládací listinu klášteru Oslavanskému a r. 1230 témuž ves Řevušín[1] za dluh 75 hř. postoupil.
Opat Arnolt jsa u velké vážnosti jak krále Václava, tak markrabího Přemysla, svědčil na mnohých důležitých listinách, na př. r. 1234 potvrdil privileje Želivského kláštera na patronáty kostelů v Jihlavě a Humpolci. Někteří dějepisci vypravují, že vzdav se později hodnosti opatské stal se notářem královským a kanovníkem pražským a žil až do r. 1262.
R. 1243 jest opatem Třebickým Jindřich, jenž se súčastnil diecezání synody v Pustiméři ; papež Innocenc IV. jmenoval jej rozhodčím ve sporu mezi klášterem Doubravnickým a komendou templářskou v Jamolicich.
Po něm připomíná se r. 1255 opat Arnolt II., jenž řešil spor povstalý mezi klášterem Břevnovským a biskupem olomuckým o obsazování některých far náležících proboštstvi Rajhradskému; také měla se toho roku v klášteře Třebickém urovnati rozepře mezi klášterem Břevnovským a mezi špitálníky Panny Marie blíže mostu v Praze; schůzi předsedal opat Lucký Štěpán, ale řešení bylo odročeno. Za tohoto opata daroval r. 1257 Smil z Lichtmburka klášterům Třebickému, Sedleckému a Žďárskému desátek ze stříbrných dolů v Něm. Brodě, v Bělé, Šlapánicích (u Polné) a Přibyslavi.
Následující opat Matěj měl r. 1260 hádky s klášterem Novoříšským o desátky ve Starči.[2] Papež Alexandr IV. rozhodčími ustanovil opaty Želivského a Jerúšského a probošta Doubravnického.
Velké zásluhy získal si opat Matěj tím, že dal sebrali a sepsali tehdejší lenní práva moravská; originál popisu sice se ztratil, avšak opis z r. 1455, když ona práva opět potvrzena byla, se zachoval. Práva ta týkala se manů klášterských, kteří za služby klášteru prokázané buď doživotně neb dědičně obdrželi klášterské statky, aneb takových, kteří se svými statky pod ochranu klášter-
