V létech 1765—1769 následovaly za sebou veliké neúrody, tak že lidé dle svědectví kronikáře Svobody, všelikou „trávu, kopřivy, lebedu, otruby, ba i kůry se stromů pro zahnáni hladu požívali“. Povstaly z toho pak nemoci a veliká umírání a také zde v Třebíči vyžádal si hladomor těžkých obětí, „neboť neminul ani jediný den, ve kterém by i deset a více funusů nebylo kromě těch, kteří sobě na funus pomoci nemohli a své děti, rodiče neb přátele bez zvonění, bez kněze a kantorů jen na krchov třebas v noci odnesli, tak že hrobaři s mnohými nádeníky nebyli v stavu dosti hrobů vykopati“.
Neúrody opětovaly se i v letech 1771 a 1772, tak že prý se opět lidé živili otrubami, kořínky a mlýnským prachem a nastávaly znovu nakažlivé nemoci.[1]
Zlé ty příhody měly za následek veliké povstání selské r. 1775, které právě v okresech kolem Třebíče nabylo povážlivých rozměrů a vojenskou mocí musilo býti potlačeno.[2] Také nemělo město za doby těch neúrod téměř pražádných trhů a přemnozí z měšťanů na hlavním náměstí, kteří z hospod se živili, přišli tím na mizinu.
Již na počátku vlády Marie Terezie němčina poznenáhla vytlačovala vnitřní jazyk český u městské rady, která od správní reformy za císaře Josefa I. zaujala místo starého zřízení dvou rad a jíž předsedal střídavě vždy po dobu čtyř neděl jeden z radních jako purkmistr. V létech sedmdesátých XVIII. věku úřadovalo se již výhradně po německu a toliko do knih pozemkových zapisovalo se v řeči české. A také na škole městské, ač toliko triviální, vyučováno více nežli z polovice německy, tak že s dospívajícím stoletím ovládla němčina celý téměř život veřejný.
R. 1781 zřízeny z rozkazu vlády při klášteře kapucínském fara a při zámeckém kostele lokalie; zároveň pak dvoutřídní školy na Jejkově i na Podklášteří. Klášter kapucínský měl býti zrušen. Městská rada se o zrušení takové velmi horiivě starala a podávala za tím cílem dlouhé petice k vládě zemské, domnívajíc se, že stavení zrušeného kláštera získá pro umístění svých škol. Když ale ke zrušení nedošlo, neostýchala se řeholníky stí-