106
dvora císařského vedli stesky proti zapovídání várek bez ohledu na smluvené své doby a do panských důchodů placené odškodné, — na vnucování obilí, vlny, lnu, másel sýrů a dobytka z panských dvorů za ceny libovolně určované, na zavírání osob radních do šatlavy zámecké, a konečně na nejtěžší zvůli, honění totiž
čeledě z měšťanských domů na panskou robotu.
Majestátem císaře Josefa I. ze dne 15. prosince 1708[1] byla zjednána ve věci náprava skrovná; zatím přicházely na město jiné útrapy rázu živlového: roku 1700 zima do těch dob nikdy neslýchaná,[2] roku 1711 — 1712 mor mezi dobytkem hovězím a ovčím, pro kterýž nemělo město po oba ty roky téměř žádných trhů,[3] v letech 1713 až 1716 morová rána, kterou vymřela téměř celá městská rada[4] a pak zase r. 1718 — 1719 po neobyčejném suchu hlad a všeobecná nouze.
Na to následovalo několik let klidnějších, vývoji města příznivějších a r. 1727 dočkala se Třebíč radosti, že byly dokončeny opravné práce na basilice benediktinské, za to ale r. 1731 též svého nejvyššího ponížení a pokoření, neboť hraběti Františku Arnoštovi z Valdštejna nestačovalo již ani dědičné poddanství měšfanův a počal je nazývati přímo nevolníky (Leybeygene); teprve na podané „nejpokornější prosby“ slíbil „z pouhé čisté milosti“, že pro svou osobu nebude již názvu takového užívali.
Značné újmy na svých důchodech dožilo se město r. 1732 po zřízeni cis. bankálního úřadu, jelikož tím pozbyla obec veškerých výhod z prodeje soli.
Také obchodnímu významu města uškodilo, když r. 1739 byla stavěna císařská silnice z Vídně do Prahy od Mor. Budějovic směrem k Žěletavě a Stonařovu; tím odvrácen od Třebíče veliký provoz a bez prastarého návyku dalekého kraje na obilní trhy zdejší bylo by se tím město ledva se zotavující octnulo zase na mrtvém bodu svého vývoje.
Za tři roky na to uviděla Třebíč po přestávce téměř stoleté zase nepřítele ve svých zdech.