100
Jakkoliv stěhování bylo značné a město vylidňovalo, byl tu pořád ještě veliký počet věřících, když za hraběte Rudolfa nečiněn na nikoho přímý nátlak ve věcech víry. Modlitebna bratří zůstávala však zavřena a zvony na věži její němy; zápověď veřejného vykonávání obřadů nekatolických byla prováděna tak přísně, že r. 1637 nedovoleno ani mrtvolu paní Kateřiny z Brna sem přivezenou slavnostně pohřbíti, takže „tělo Její Milosti bez
ceremonií a zvonění ve sklípku nad sborem“ a teprve pod večer smělo býti pohřbeno.
Za to scházeli se „věrní ve víře“ v malých kroužcích ke společným modlitbám po domech,[1] novorozeňátka dávali křtíti od kazatelů, kteří občas potají do země přicházeli a k uzavírání sňatků podnikali cesty až do Skalice Uherské, jak o tom jsou po ruce zajímavé doklady v listinách cechu tkalcovského. Při tom sluší ovšem i doznati, že chodili přemnozí takoví tajní nekatolíci i do kostela sv. Martinského, zpovídali se a zachovávali na oko veškeré obřady jako dokonalí konvertité.
Po smrti hraběte Rudolfa, když se panství ujala jeho vdova Zdislava, rozená ze Sezimova Oustí, paní nad míru dobrotivá a šlechetná,[2] zachovávána tolerance do té míry, že i všeobecně známí a uznaní nekatolíci povoláni do rady a na úřad primátorský, jako Pavel Kvasnička, někdejší důvěrník paní Žerotínové, shora vzpomenutý Wolfgang Securius, otec skalického kazatele, Samuel Borovský, který později pro víru se vystěhoval, a jiní více, — ba že usadili se dokonce evangelíci z kraje Čáslavského sběhlí na zdejším panství.[3]
Poměrná tato svoboda ve věcech víry byla Třebíčanům jedinou útěchou ve stále horších těžkostech. Roku 1643 obrátila se válka na Moravu a zřízeno v Třebíči vojenské skladiště; od té doby hrnuly se těžké bědy válečné na město měrou vrchovatou. Roku 1644 byly rekvisice na obilí, mouku, furáži a dobytek tak
hrozné, že vyčerpaly naprosto veškeré zásoby v městě i na celém- ↑ Wolný kirchliche Topografie svaz. VI. folio 139. Historik Jednoty bratrské, phil. dr. Josef T. Müller v Ebersdorfu, soudí, že tajné bohoslužby bratrské potrvaly v Třebíči až do samého založeni kapucínského kláštera.
- ↑ Rod kronikáře měst. Bisaty uchránila na př. před úplnou záhubou, odpustila po smrti kupce Dominika Bisaty pozůstalým jeho dluh do panského důchodu: 1500 širokých tolarů, fol. 511/1 Třeb. purkrechtu.
- ↑ Bílek, reformace katolická 253.
