conciliatores žaloby a stížnosti, důvody a odvody co v nejkratší slova pojaté psané sobě podati poručili, oni takové knih haldy nakladli, že by k přehlédnutí jich šest tisíc let nestačovalo; žádajíce, aby to summovní smyslu jejich ponavržení na ten čas přijato bylo, dále pak potom, jak by potřeba ukazovala, sířeji svou vysvětlovati a provozovati aby jednomu každému plná svoboda zůstávala. I začali nahlédati do těch knih, a kam kdo nahlédl, hned se odtud napiv, toho zastávati počal, a vznikly mezi pány ubrmany a smlouvci veliké roztržitosti, když ten toho, onen onoho zastával. A tak nezpravíc nic rozprchli se, a učení k hadruňkům svým se navrátili. Čehož mi do pláče líto bylo.
spoléhání na učení Aristotelovo, jak činili Peripatetkové, staví požadavek po vzoru Telesiově, aby se bádalo přímo v knize přírody. — Mikuláš Koprník jako zakladatel nového hvězdářství, jež staví zdánlivý oběh slunce proti skutečnému, stojí ovšem v příkrém odporu proti geocentrické nauce starověkého astronoma Klaudia Ptolemaia; trvalo arci značnou dobu, nežli nová ta soustava světová došla obecného uznání. — Theofrastus Paracelsus, dosáhnuv několika šťastnými výsledky v léčení značného jména i vážnosti, postavil proti starověkým názorům o léčení novou soustavou, t. zv. iatrochemickou,která ovšem nemohla rovněž obstáti, nezakládajíc se na dostatečné znalosti organismu lidského. Vědomosti starověké z oboru lékařského ve svých spisech shrnul zejména Claudius Galenus, neméně proslavený také spisy filosofickými. V anatomii a fysiologii zůstával po celý středověk hlavním pramenem. — Kus byl sice dán do klatby, ale ve spor s papežem dostal se vlastně jen vystoupením proti odpustkům r. 1411; přímým odpůrcem papežství jeví se mnohem spíše Martin Luther, a to nejen při počátcích reformace, ale i později; jesuité za to stali se významnými podporovateli stolice římské již článkem, který přijali do základního statutu svého, tím více pak mocí, jíž si dobyli v krátkém čase po vší Evropě střední a západní; za života Lutherova sice toho významu ještě neměli, ale ovšem v době Komenského. — Virtemberský reformátor Johannes Brenz byl rozhodným přívržencem učení Lutherova, pořádaje poměry náboženské ve své vlasti, nucen byl často vystupovati proti učení reformovanému, jež od jihu do země té vnikalo. Tím dostával se ve spor s naukou nástupce Calvinova Theodora Brezy, jenž vydával polemiky netoliko proti víře katolické, ale i proti učení Lutherovu. — Slavný právník francouzský Jean Bodin hájil právního a státního stanoviska, jež se mu zdálo býti nepohnutelným, proti německému lékaři Janu Wierovi, který neohroženě vystupoval proti odsuzování a pálení čarodějnic. — Johannes Sleidanus jakožto dějepisec vypsal panování císaře Karla V. vědomě v duchu protestantském a protikatolickém, i vzbudil tím odpor Vavřince Suria, jenž jsa původně vyznání lutheránského, přestoupil potom na katolictví a ovšem v duchu té víry také spisoval. — Jakub Andreae, později nazývaný doktor Schmiedlein (Šmidlin), pro horlivou snahu o šíření reformace nabyl příjmení »alter Lutherus«; usiluje o spojení
