mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl, ale nebyl kdo toho napraviti.
Nevole a různice. Takž zase na plac učených vyjdeme; a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl; nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo, pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. — I řekl sem: Ale což to pro milý Bůh? Však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest; já pak tak mnoho různic nacházím. — Odpověděl tlumočník: Synu, nerozumíš ty tomu; však se to oni brousí. — Co brousí? řekl sem, an já rány vidím a krev a hněv a vražedlnou jedněch druhým nenávist. Však sem podobného nic v žádném stavu řemeslníků nespatřil. — Bezpochyby, řekl on; oněch umění jsou řemeslná, otrocská, těchto svobodná. Protož čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto plná svoboda. — Ale jak to řádem slouti má, řekl sem, já nevím. Zbroj sic jejich na pohledění strašného se nezdálo nic. Nebo kopí, kordy a tulichy, jimiž na sebe sekali a bodli, koženní byli; jichž nedrželi v rukou, než v ústech. Střelba[1] pak jejich byla z třtin a písku, kteréž prachem vodou rozpuštěným nabíjejíce, papírovými štáfy na sebe házeli. Nic, pravím to, po vrchu hledě, hrozného se nezdálo; já však vida, jak, když někdo mírně trefen byl, sebou trhal, křičel, vinul, utíkal, snadně mi porozuměti bylo, že to ne žert, než opravdový boj jest. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všecko od mečů okolo uší břiňkalo, a kulí papírových jako krupobití naň padalo; někdo statečně se bráně, obránil se a všecky odbůjce své rozehnal; jiný ranami jsa přemožen padl. A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje. Někteří s sebou mírněji zacházeli, však hádky a nedorozumění prázdni nebyli. Nebo sotva kdo co promluvil, aby mu hned jiný někdo na odpor nevstoupil, i o sníh, bílý-li jest či černý, i oheň, horký-li jest či studený, hadruňky[2] byly.
