zas běželi a v poutech znovu se vraceli. — I řekl sem s hněvem: Ó potvorníci, nejste politování hodni! a k svému vůdci: Poďme odsud; já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím.
Mezi tím (ať příhod svých nezatajuji) když se k bráně rozchodu vracíme, a já předce po světě spekulovati úmysl mám, toť vůdcové moji, jak Všudybud tak Mámil, tuze mne namlouvati začnou, abych toho stavu sám také zkusil, že lépe, co jest, porozumím. Já že sem mladý, že mne příkladové straší, že sem všeho ještě neprohledl etc. Ale nic; přeloudili oni mne, že sem se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostal a tudíž sám čtvrtý spatý chodil; jiných pak (pravili, že k službě a pro počestnost) páteř mi přidali, že sem je sotva za sebou vláčeti mohl, dychtě a chroptě. V tom nenadále jakýs udeří vicher s blýskáním, hřímáním a krupobitím strašlivým; i rozprchá mi se všecko to pryč kromě spřipínaných mých, s nimiž já také v kout běže, toť šípové Smrti zporážejí mi všech těch mých, že sem žalostně osaměje a hrůzou zmámený jsa, co dělati nevěděl. Vůdcové moji, abych sobě toho na ten čas vážil, že mi snáze utíkati bude. — A já: Proč ste mi pak prvé radili? — Oni, že času k vazení se není, abych uhýbal. Takž sem pospíšil.
Ale znikna toho nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: potěšení-li v něm více, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více, z přerozličných příčin. To pamatuji totiko, že i bez něho i v něm teskno bývá; a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí etc.
