Ovšem pak, když sem na některé v tom houfu pohleděl, tragedii sem spatřil. Byli zajisté nejedni spatí nejednostejných chutí, jeden chtěl tak a druhý onak; jeden sem, druhý tam; pak se nesnadnili, vadili a hryzli. Tento žaloval mimojdoucím to, onen ono; tož když nebyl, kdo by rozhodl, vpeřili se do sebe sami, pěstovali se a knytlovali škaredě; smířil-li je kdo, po chvíli byli v sobě zas. Někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe; a když se každému, kam upřel, chtělo, tožť se jeden mocí na svou stranu vrhl, druhý také na svou; pak byla táhanice a divadlo, kdo koho přetáhne. Někudy vítězil muž, a žena, ač se země, trávy, a čeho mohla, chytala, však za ním tažena byla předce; někudy pak muž za ženou; čemuž se jiní smáli, ale mně se to politování věc hodnější nežli smíchu zdála. Zvlášť když sem viděl, jak někteří v tom trápení slzeli, vzdychali, k nebi ruce zpínali, že by se zlatem a stříbrem z té vazby vykoupili, se ohlašujíce. — I řekl sem k tlumočníku svému: A což pak jim pomoženo býti nemůže? Nemohou-liž rozvázáni a od sebe propuštěni býti, kteříž tak srovnávati nemohou? — Nemůž to býti, řekl on; dokud živi, tak býti musejí. — Ach, ukrutnějšíž této poroby, řekl sem, však to nad smrt horší. — A on zase: A proč se takoví lépe prvé nerozmyslili? Nezhod na ně!
V tom pohledím, a aj, Smrt šípy svými některé zproráží a zporáží, a pouta hned se každému rozsmekla. I přál sem jim toho mysle, že sobě toho i oni přejí a z toho vysvobození srdečně se radovati budou. Ale aj, on každý téměř v pláč a kvílení, jakéhož sem jinde v světě sotva slyšel, se vydávali, rukama lomíc a příhody své toužíc. O těchť, kteréž sem prvé pokojné spolu spatřil, rozuměl sem, že jich opravdu jednoho po druhém teskno; o druhých pak myslil sem: Tak se to oni pro lidi stavějí; než budouť se uměti káti, slíbil bych, a jiným, jak se pout vystříhati, raditi věděti. Aniť pak, než já zvím, protrouc sobě oči před bránu
