voláním, svým ustavičným na oči jim v dosti hrozné postavě lezením nic zpraviti nemůž, že ovšem mé špatné mluvení daremní bude. — Řekl sem však tiše: Ach, žel buď na věky Bohu, že my bídní, smrtedlní lidé tak k neštěstí svému slepí jsme! — Odpověděl mi tlumočník: Můj milý, byla-liž by to moudrost, myšlením na smrt trápiti se? Zvlášť poněvadž každý ví, že jí neznikne, lépe jest nehleděti na ni; než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl, když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Proto-liž by, že někdo umře, jiní vesele býti přestali? Však se jich na místo jednoho kolik zase narodí. — Na to sem řekl: Záleží-liť v tom moudrost, tedyť já tomu zle rozumím; a mlčel sem.
Nechť tohoto nezatajuji, že když sem tak nezčíslné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: Kde pak ta smrt těch šípů tak mnoho béře, že se z nich nikdá nevystřílí? I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko; šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami jí vstříc nosíce, tak že ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. — I zkřikl sem: Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est quilibet ipse suae; vidím již, že žádný neumírá, kdo by nestředmostí, nezdrželivostí, všetečností aneb naposledy nešetrností hliz, pryskýřů, ran vnitřních i zevnitřních (nebo to jsou šípové Smrti) sám na sebe nepřipravoval. — Když pak já tak pilně na tu Smrt a její po lidech se shánění hledím, trhne mnou Mámil a dí: Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam; ty se živ býti stroj.
Poutník prohlédá stav a řád manželů; a vidí
I vedou mne a přivedou k ulici, v niž pravili, že manželé bydlí, a toho rozkošného života způsob že mi pěkně ukáže. A aj, tu stála brána, o níž mi řekl, že slove snoubení, před níž byl široký plac, a na něm zástupové lidu obojího
