Poutník prohlédaje ryňk světa, vidí
I dí mi můj vůdce: Poněvadž všecko prohlídati máš, nejdřív jdeme na ryňk; i vyvede mne. A aj, nezčíslné zástupy vidím jako mhla. Nebo tu ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého věku, zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání, jako při rojení včely a mnohem divněji.
Nebo jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní se rozličně vrtěli; někteří byli samotní, jiní po houfích větších neb menších. Kroj a křtalt přerozličný byl na nich, někteří čiře nazí, s divnými všickni posuňky. Potkali-li se kteří, rozličného tu bylo kejklování rukama, ústy, koleny a jinák, k sobě se toulení a choulení, summou rozličné trety. — I dí mi můj tlumočník: Tu hle máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.
Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká, a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? — Odpověděl mi: To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší. Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho ulíčeného přikrytí jsou, pohleděl.
A maje na to pozor vidím, že všickni ne jen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či
