„Tak jest.“
„A pak průsmyk Villarica, ležící na jihu Nevady téhož jména?“
„Zcela správně.“
„Ale, příteli, ty dva průsmyky mají jednu chybu, že totiž by nás odvedly příliš na sever neb na jih, což se nám nehodí.“
„Mohl byste nám snad jiné „paso“ navrhnouti?“ tázal se major.
„Ovšem,“ odvětil: Paganel, „soutěsku Antucskou, která jest na svahu sopky na třicátém sedmém stupni a třiceti minutách, tedy jen půl stupně od našeho směru. Nalézá se ve výši pouze jednoho tisíce sáhů a byla objevena Zamudiem de Cruz“
„Dobrá,“ pravil Glenarvan, „ale, catapaze, znáte tu soutěsku Antucskou?“
„Ano, mylorde, ale nenavrhl jsem ji proto, poněvadž jest spíše stezkou pro zvířata, které užívají indiánští pastevci z východních svahů.“
„Nuže, příteli“ odvětil Glenarvan, „tam, kde přecházejí stáda klisen, ovcí a volů Pethenchů, budeme se snad moci též přepraviti. A proto že se držíme v přímé čáře, pojedeme soutěskou Antucskou.“
Ihned dáno znamení k odchodu a četa sestoupila do údolí, las Lejas, mezi obrovskými spoustami hraněného vápence. Stoupali po svahu velmi mírném, K jedenácté hodině bylo jim třeba obejíti břehy jezírka, přirozené to nádržky a malebného stoku všech říček sousedních; bublajíce vlévaly se do něho a mísily své vody vespolek s jasným klidem. Nad jezerem rozprostíraly se rozsáhlé „llanos“, vysoké pláně pokryté travinami, na nichž se pásla stáda indiánská. Potom odrazili k bažině, která se táhla na jih a sever a z níž se dostali jen podivuhodným pudem svých mezků. Asi o jedné s poledne spatřili tvrz Ballenare na skále, jejíž vrchol byl korunován jejími pobořenými hradbami. Jeli kolem ní. Svahy stávaly se již příkrými a kamenitými, a křemeny, uvolněné kopytem mezků, řítily se pod jich kroky a tvořily téměř déšť kamení, Ke třetí hodině spatřili nové, malebné zříceniny tvrze, rozvalené za povstání r. 1770.
„Podívejme se,“ podotkl Paganel, „ani hory nepostačí oddělovati lidi od sebe; třeba je ještě opevňovati.“
Od tohoto místa stala se cesta obtížnou, ano dokonce nebezpečnou; úhel svahu se pořád více otvíral, stezky se úžily, propasti se strašlivě prohlubovaly. Mezci postupovali opatrně, nozdry majíce schýlené k zemi, čichajíce k cestě. Jeden jel za druhým. Někdy při náhlém záhybu madrina zmizela a malá karavana řídila se pak dle vzdalujícího se cinkotu zvonce jejího
