»„Ano, zajisté.“
„Zeměpisec může býti velmi užitečným naší výpravě, a co může býti krásnějšího, než když věda slouží zároveň humanitě?“
„To jest velmi dobře řečeno, milostivá paní!“
„Věřte mi. Nechte jednati náhodu či spíše Prozřetelnost. Následujte nás. Ona nám poslala tu listinu a my jsme se vydali na cestu. Ona vás zavedla na palubu Dunkana; tedy ho neopouštějte!“
„Mám vám to říci, šlechetní přátele?“ ujal se nyní slova Paganel; „nuže, vy si toho vřele přejete, abych zůstal!“
„A vy, Paganele, zmíráte touhou, abyste mohl zůstati!“ odvětil Glenarvan.
„Přísám Bůh, máte pravdu!“ zvolal učený zeměpisec, „ale obával jsem se, že bych byl považován za dotěravce.“
IX.
Úžina Magellanova.
Na palubě rozhostila se všeobecná radost, když se rozhlásilo rozhodnutí Paganelovo. Mladý Robert vrhl se mu do náruče s takovou prudkostí, že by byl bezmála důstojného tajemníka zeměpisné Společnosti na znak povalil. „To je pravý rarášek,“ pravil Paganel, „budu ho vyučovati zeměpisu.“
Poněvadž John Mangles se zavázal učiniti z něho námořníka, Glenarvan muže srdnatého, major jinocha chladnokrevného, lady Helena bytost dobrou a šlechetnou, Mary. Grantova chovance vděčného k takovým učitelům, nebylo pochybnosti, že z Roberta se časem stane dokonalý gentleman.
Dunkan, doplniv rychle svůj náklad uhlí, opustil smutné ostrovy zabočil na západ a dostal se do proudu Brasilského a dne 7. září přestoupiv za příznivého větru severního rovník, vplul na jižní polokouli.
Plavba dála se tedy bez obtíží. Každý byl povzbuzován nadějí. Při této výpravě k vyhledání kapitána Granta zdálo se, že každým dnem vzrůstá pravděpodobnost, že bude nalezen. Jedním, kteří nejvíce důvěřovali v zdar výpravy, byl kapitán John Mangles. Ale jeho důvěra prýštila zvláště z přání, které pociťoval tak silně v srdci svém, aby totiž miss Mary viděl šťastnou a upokojenou. Měl veliké
