ostrovech Kap-Verdských. My tam určitě zastavíme, abychom doplnili zásobu uhlí. Vystoupíte-li tam, nezpůsobí nám to žádného zpoždění.“
Kapitán domluviv, zahnul lodí na západ od Kanárských ostrovů; slavný Pik Teneriffský zůstal po levém boku, a Dunkan rychle postupuje ku předu, přeťal obratník raka dne 2. září o páté hodině ranní. Povětří se nyní změnilo. Ovzduší bylo vlhké a těžké, nastala doba děšťů, „lo tempo das aguas“, jak Španělé říkají, trapná to doba pro cestující, ale užitečná obyvatelům afrických ostrovů, kteří nemají stromů a jimž následkem toho schází i vody. Silně rozčeřené moře zabraňovalo cestujícím meškati na palubě; ale za to nebyly zábavy ve společné dvoraně mezi kabinami veselé.
Dne 3. září Paganel počal připravovati zavazadla svá k brzkému vystoupení na břeh. Dunkan proplétal se ostrovy Kap-Verdskými; minul ostrov Solný, skutečný to pískový hrob, neplodný a pustý; plul podle rozsáhlých skal korálových a vyhnul se ostrovu sv. Jakuba, jehož středem se táhne od severu k jihu pásmo hor čedičových, které jest zakončeno dvěma vysoko vyčnívajícími vrcholy. Na to John Mangles zahnul do zátoky Villa-Praia a zakotvil před městem ve hloubce osmi sáhů. Počasí bylo hrozné a příboj neobyčejně prudký, ač zátoka byla chráněna před větry ze širého moře vanoucími. Pršelo jako by z konve lil, takže nebylo téměř viděti města, které se rozkládalo na terasovité pláni, jež se opírala o stráně skal sopečných, asi třista stop vysokých. Pohled na ostrov hustou záclonou deště byl hluboce skličující.
Lady Helena nemohla uskutečniti svůj úmysl, že navštíví město; nakládání uhlí dálo se s velkými obtížemi. Cestující Dunkana byli nuceni zůstati pod dunettou, co moře i nebe spojovaly své vody v nevylíčitelnou směsici. Počasí bylo, jak přirozeno, hlavním předmětem rozmluvy na palubě, Každý pronesl nějaké slovíčko k všeobecnému úsudku, vyjímaje majora, který by byl asistoval třebas při potopě světa s úplným klidem. Paganel pobíhal sem tam potřásaje hlavou.
„To je zrovna jako naschvál,“ pravil.
„Jisto jest,“ odvětil Glenarvan, „že živlové se spikli proti vám.“
„Ale já se jich nezaleknu.“
„Nemůžete přece vzdorovati takovému dešti“ namítla lady Helena.
„Proč ne, milostivá paní. Nebojím se o sebe, nýbrž jen o svá zavazadla a své nástroje. Všecko bude zničeno.“
