III.
Nespavosť.
Spaní jest stav, ve kterém veliký počet tkaní a ústrojí, zvláště ale centrální nervstvo, odpočívá a tak k nové práci se zotavuje. Proč člověk usíná, čili co jest vlastní pohnutkou spánku, nás na místě tomto nezaměstnává. Každý ví, že příčiny spánku jsou ode dávna silně diskutovanou otázkou fysiologickou a dočasné mody v nazírání lékařském se z pravidla i v názorech o spánku zřetelně zrcadlí. V posledních dobách mělo se na příklad za to, že spánek vyplývá z hromadění se jistých lučebných látek, které vznikají při práci jednotlivých ústrojí (ponogenní látky Preyerovy[1]) a lučebné látky ty že uspávají. Podle theorie této jest tedy spánek výsledkem jakési fysiologické autointoxikace a každý ví, že autointoxikace jest v moderní pathologii heslo nemálo populární. Rovněž budiž jen mimochodem podotknuto, že i otázka, jak dlouho má člověk spáti, patří k těm, které dlouho se udržují v programmu lidských rozprav a zaměstnává obzvláště vychovatele již několik set roků.
Člověk prospí nejméně třetinu svého života, nachází se tedy velikou část žití ve stavu až dosud záhadném. A přece není pochyby, že spánek zasluhuje veškerou pozornosť nejenom fysiologovu ale také lékařovu. Neboť třebas by nebylo lze až dosud podstatu spánku proniknouti, není přec pochyby, že stav tento jeví mnohé odchylky, jichž studium již všelicos objevilo, avšak mnohému ještě dlužno se přiučiti.
Z chorobných změn spánku sluší vytknouti mimo jiné nespavost. Té budiž věnována kapitola tato.
