Kdo jim bude spřádati vášnivé jejich písně, budu-li já seděti na břehu života a přemítati o smrti a onom světě?
Časná hvězda večerní mizí.
Zář pohřebního ohně zvolna hasne u tiché řeky.
Šakalové vyjí sborem ze dvora opuštěného domu ve světle mdlé luny.
Přijde-li sem poutník, opustivší domov, aby pozoroval noc a s hlavou sklopenou naslouchal ševelu tmy, kdo mu bude šeptati do ucha tajemství života, budu-li se já, zavra dveře své, chtíti vymaniti z pout smrtelných?
Ať si můj vlas šediví.
Jsem ustavičně tak mlád nebo tak stár jako nejmladší a nejstarší z této vesnice.
Někteří mají úsměvy, milé a prosté, a jiní zchytralé mžikání v očích svých.
Někteří mají slzy, jež tryskají za světla denního, a jiní slzy, jež se ukrývají v šeru.
Ti všichni mne potřebují a já nemám času dumati o životě posmrtném.
