kteréž jsem kdysi dávno v nějakém lékařském časopise četl. „Halucinatorní,“ dodal jsem, rhalucinatorní obluzení sluchu." A podivným jakýmsi námětem ozval se ve mně hlas, který pravil: „Nikoli halucinatorm, nýbrž haluci-n a torické.“ „Chraň Bůh," jako z třetí nějaké strany v mém nitru pravilo se, „správné jest hallíci nač n ř.a Tímto hromaděním bezvýznamných myšlének v rychlém sledu chtěl jsem Utlumit! vzrůstání palčivé nové představy, kteráž nedala se však potlačiti. Napadlo mi totiž, jak mohl jsem jen za těmi slámou vycpanými dveřmi jen chvilku hledati zpěvačku francouzských veršův. A ponětí to mne tak hrvzlo, že nutilo mne do ně-jakého hlasitého výbuchu. A tak jsem se dal prostřed lesa do hlasitého chechtu. Věkovité strom v vrátil v mi vvsměch tak ostře zvučnou ozvěnou, jakoby se samy zasmály, a ještě po značné chvíli zacheehtlo se to v hloubce lesa. Pojala mne hrůza před sebou samým a před lesmu a pádil jsem chvatem. Mimo nadání vypadl jsem z lesa takřka do prostřed dědiny Rozvodí. Vystoupiv mezi dvěma smrky stojím těsné před hnědou stěnou z hrubých poval u sbité chalupy tak blízko u lesa, že smrčí rylo do její dochove střechv …
Kapitola naturalistická.
Když jsem se pozdě večer vracel — hodně pozdé — mel jsem pravici zaklesnutou pod paží pana lesního a levici pod paží jeho pří-ručího. Visel jsem v jejich loktech těžce, oba myslivci /pívali, já blábolil. Dosud nikdy jsem tolik nevvpil. Mládenec notoval a pan fořt přizvukoval. Zpívali z plna hrdla německy, ale naprosto nesrozumitelně. Na konec slokv vždv zarazili kolotavou naši chůzi a obé těla mocné na mne nalehla. Mládenec vypjal hrdlo a spustil onen neartikulovaný nekonečný ohavný refrén horácké německé písničky, jemuž se říká „jodlování.“ Oba hlasy, neobyčejně silný a vysoký mládencův a bezedné hluboký fořtův, splétaly a přesmyko-valy se z hloubi do výše a les hulákal s nimi. Já hleděl do měsíce, stojícího nad námi, jakoby byl napíchnut na končitém svršku smrku a podle toho, jak moji druzi se kolébali notou, svršek stromu rozdíral měsíčku tvář sem tam. Já se smál z opilosti a říkal jsem si: „Po prvním jarním úplňku … po prvním jarním úplňku,“ a nemohl jsem si připamatovati, za kolik dní po prvním jarním úplňku připadají velikonoce, a je-li tento dnešní úplněk první nebo druhý, což zjistiti se mi zdálo věcí ohromné důležitosti. Mvslivci skončili táhlvm zavysknutím a mezi stromy zavýsklo to po nich posměšně, a zas vydali jsme se na cestu. Ještě jedno daleké a opět jedno pradaleké slabé zavýsknutí z lesa se ozvalo … Byla to těžká cesta, jednou také uložili jsme se všichni tři podél stezky, ucítil jsem na koleně ledovou vodu, a oba jezevčíci nade mnou a svými pány zuřivě štěkali. Přece však vesele došli jsme k trati a strážnímu domku, jemuž v Rozvodí pyšně říkali „nádraží.“ Dorazili jsme ku dráze, právě když kolem přeletěl bavorský rychlovlak jako vichr, přechod přes trať byl zatarasen, podél kolejí houpalo se k nám červené světélko. Přikomihalo se až k nám, vyhouplo se k našim tvářím a vedle něho objevil se kostnatý knír, v němž jezdila špička dýmky rychle sem tam. „Dyk jsem to povídal, že sou to z fořtovny. IVmbů rač dát dobrý večer, pane fořt. Jak tady ekám na čtyřku s lucernou,“ hovořil starv od-strkuje trámec, aby cestu uvolnil, „slyším tudle pana adjunkta a povídám si: to dou z fořtovny domů. A rychtvk! Kde jakv mercovv mladík, jako kavaleristi se mně ženou přes štreku. Nic za zle, pane adjunkt!“ „I vy špráchoto jedna stará," rozehřál se pan ťořt více dobrou měrou, než hněvem, „však se vám, Mazance, vyhne zaječí chlup na
