Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/17

pokrajem černých hvozdů. Kočár skřípal, kola vr/ala. Ze severozápadu fičel vítr do okének u vozu a ostře pronikal skulinami u tabulí nedostatečnč zadělaných. „Bit!“ mručel Gtirgis krče se ve svém kožichu, rje nějak chladno u vás, Noirele." „Ovšem,1' odvětil soudruh jakoby omluvou, ..podnebí je poněkud drsné.“ „Podnebí … a krajina též … Konečně se ohřejeme v zámku!" V mysli toho Pařížana, jenž nebyl nikdy dále než ve Versaillesu a ve Fontainebleau. vzbudil výraz „zámek“ celou nádheru přepyšnou a světáckou : byly to pamětihodná mříž z kovaného železa, vedle ní útulné příbytky zahradníkův a vrátného: stromořadí zálibně posypané pískem se svítilnami plynovými od místa k místu, trávníky, nádržky s vodou, v níž se zrcadlilo průčelí ve vkusu Ludvíka XIV., s dlouhými řadami oken, osvětlených při soumraku: lokajové v krátkých kalhotách stojící ve vchodu, vedoucím do veliké dvorany s vytopenými krby. — Byl nucen sleviti s kopy groš, když vyjížděje z Cham-plairu, Roirer spustiv jedno okénko ukázal mu neurčité obrysy budovy, jak se kreslily na jasnější obloze. ..Zde je Valdormant," děl…Kde to?" tázal se Gurgis vyvaluje oči. „V právo, v lese… tam, kde vyčnívají ty dvě věžičky.“ „Á! … velmi dobře … Promiňte!" koktal příručí znatelně rozčarován. Ještě hůře bylo, když vůz dodrápav se po zákrutech na návršíčko, projel mezi dvěma pilíři ze šedého kamene a klátivě se ztratil do černé noci v jedloví. Kola nyní hned se zdvíhala přes hrubé kameny, hned zapadala do blátivých kolejí. z nichž vytryskující kaše se naplácala na okénka. ,.I čerta, není vidéti ničeho," vzkřikl Gurgis nekliden, „kočí nás vyklopí do škarpy!“ „Nebojte se, Jakub je opatrný," odtušil Noirel s veselostí nerv osně líčenou. „Je jako kočka, vidí v noci.“ Vyjeli konečně ze tmy. Koně čenichajíce chlév dali se do klusu, a brzy kočár zastavil před průčelím pochybně ozdobeným otevřeným schodištěm zcela pustým, pod nímž čekala služka s loučí v ruce. „Ráčíte to by ti vy, paneRogere?“ tázala se selka s přízvukem vleklým a zpívavým, kraje lan-greského. „Jsme to my, Katynko,“ odpověděl Noirel otvíraje dvířka a pomáhaje Gurgisovi vystoupiti.