7 „Vypravovati budu úsudek; Hospodin řekl ke mně: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě. 8 Požádej mne a dámť národy aby byli dědictví tvé a končiny země vládařství tvé. 9 Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.“ 10 A protož králové usrozumějte sobě, vyučujte se soudcové zemští. 11 Služte Hospodinu v bázni a veselte se s třesením. 12 Líbejte Syna aby se nerozhněval a zhynulibyste na cestě. 13 Neboť v krátce ovšem zapálí se hněv jeho; blahoslaveni jsou všickni, kteříž doufají v něho.
Cíl a konec zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu (Řím. 10). Starý zákon, jenž může toliko trestati ale oživovati nemůže, nevyhnutedlně ukazuje k novému zákonu milosti, jenž Spasitelem v plnou moc a působnost vešel. Pročež o Spasiteli jedná veškeré proroctvi, kteréž zajisté v žalmech Davida praotce jeho k novému vzletu se povzneslo. Z toho se vysvětluje, proč tento žalm Spasitele opěvajíci, jenž se sjednává se stým devátým, v čele všech druhých stojí, jakož i to, že ne bez příčiny k samému prvnímu se přidružuje, poněvadž ho doplňnje a cestu spravedlnosti určitěji ukazuje býti tuto, která Spasitelem ražena jest. K bližšímu vyrozumění připraviž nás průpověd sv. Řehoře Velikého, že jest to spůsob všelikého proroctví, k jiné věci náhle přecházeti aneb dáti se vyšším myšlének postupem, jenž obyčejného pořádku logického přesahuje. Pravý prorok jest věštec nadáním nadpřirozeným; co v blízké neb daleké budoucnosti rozvinovati se má, mysli jeho přítomně se objevuje, při tom ale duch jeho v nečinnosti a ve snění nezůstává. Duch prorocký proroku poddán zůstává (1. Kor. 14, 32) t. j. věštec při paměti neb při sobě úplně trvá, tak že co viděl a slyšel ovšem nejurčitěji vypravovati může. Tak pěvci zde (v. 1—3) dáno jest viděti do dálky na všecky věky, jež od prvniho příští Páné až do druhého míjeti budou. Spatřuje neustálý boj, jejž mrákotné moci lži, pýchy, tělesných vášní s blahověstí (s evangeliem) vedou, bouření národů pohanských, kteří od bláznivého přírodě se klanění a modlaření svého pustiti
