W náruč swěřiw sinému se moři
Šťastně skálu studenau dostihnul.
Ach! můg Bože, diwu welikého!
Aby bylo komu poslechnauti,
kterak syna stareček prokljnal,
W prostřed moře na studené skále:
Čáslawe můg, drahé djtě moge!
Co gsem Boha o tě se nažádal,
Nežli Bůh ge darowal mi tebe,
Za to nynj chceš zahubit otce?
Wzdal ode mne, wzdal se synu milý!
Siné moře nechť pohltj tebe,
Gakož mne tu pohltiti hrozj,
Na skalině u prostřed siných wln.
Pomrač nad tebau se nebes slunce,
Nad hlawau twau otewři se nebo,
Pauštjc blesky na zabitj tebe.
Zem wywrhni z lůna twoge kosti,
Nezůstaniž po tobě potomka,
Štěstj opusť na wěky zbraň twogi,
Choti twá se zawiň w černé raucho,
A twůg tebe brzo ožel otec[1];
Dalmácie nezplozug ti wjce
Žluté wjno, ni bjlau pšenici;
Neb syn otce zahubiti prahne,
Swého otce krále Radoslawa.
Mezi tjm co takto stařec kwjlj,
Slzami swé poléwage ljce,
Zwětřený se korábec ukázal,
- ↑ t. tchán twůg.
