Od Boga je velika grěhota,
A od ljudij pokor i sramota;
Reçi hçe mi malo i veliko:
Vidite li one nesreçnice,
Gdıe otrova svojega dıevera;
Ako li ga otrovati ne hçu,
Ne směm vojna u dvoru čekati.
Sve mislila, na jedno smislila:
Ona hode u do’ně podrume,
Te uzima čašu molitvenu,[1]
Sakovanu od suvoga zlata,
Što je ona od otca donela.
Punu rujna natočila vina,
Pak je nosi svojemu dıeveru,
Ljubi něga u skut i u ruku,
I pred nıim’ se do zemlice klanja:
Na čest tebi moj mili dıevere!
Na čest tebî i čaša i vino;
Pokloni mi konja i sokola.
Bogdanu se na to rozžalilo,
Pokloni joj konja i sokola.
Dmitar lovi cěo dan po gorî,
I ne može ništa uloviti;
Naměra ga pred veče nanese
Na zeleno u gori jezero;
U jezeru utva zlatokrila,
Pusti Dmitar sivoga sokola,
Da uhvati utvu zlatokrilu,
Ona mu se ni gledet’ ne dade,
Nego ščepa sivoga sokola,
- ↑ Swatebnj čjše. Když swatowé přigdau do domu, kde newěsta bydlj, tehdá otec děwčete sedjcjm za stolem podá nowau čjši, z kteréžto na zdrawj a dobrau wůli pigj. Při oddawcjch z nj pige ženich s newěstau, a po swatbě gi sobě podržj newěsta, a pro památku do smrti chowá.
Srbowé wyprawugi, že kukačka byla žena, a ztratiwši bratra po smrti geho tak welice tesknila a kukala (což w srb. gazyku také kwjleti znamená) že se posléze w ptáka proměnila. Za tau přjčinau skaro každá Srbkyně, které byl bratr umřel, gak mile ušlyšj kukačku, do pláče se dáwá. Když kukačka zgitra se ozjwagjc w černém kuká lese, nic dobrého na ten čas sobě hajduci nepřislibugj; když gi ale slyšeti w zeleném lese, tu hajduci býwagj weseli.
mu, buď neyhodněgšjmu ze svých synů, buď z přátel, neohljžege se na wěk. Také se zowe starostau, kdo wesnicj, nebo statkem některým wládne, totiž knjže, anebo kmet, (swobodnjk). Za časů Giřjho Černého byl každý wéwoda starostau swého panstwj, a Giřj sám byl starosta celého Srbska.
