16. אֵימָתָה mil‘êl, akkus. koncovka bez zvláštního významu. Sam. אימה. ידמוּ od דמם Sym. ἀκίνητοι ἔσονται. Zenner čte עֹד na m. prvého עַד a vykládá: »I dále ať šťastně prochází tvůj lid, ať šťastně prochází«. Kautzsch: Tak vtáhl.
17. מְכוֹן (básn. na m. מָקוֹם) a מִקְּדָשׁ (dag. forte dirimens) jsou přístavky k הַר נַחֲלָֽתְךָ
18. V עֶד jest tu seghol, v לָעַד a עֲדֵי־עַד jest pathach, s waw וָעֵד. Ultra míněno sv. Jeronymem o mess. říši; o tom »ultra aeternitatem« sv. Tomáš v 1. p. quaest. 10 art. 2 ad. 2.
19. Hummelauer míní, že oslavovali Israelité toto Boží dobrodiní, v červeném moři prokázané, každoročně, a že po Mojžíšově zpěvu následovalo prosaické vypravování: Egypťané hnali se za Israelem do moře, byli vodou zaplaveni, Hebreové zachováni. Commentarius in Exodum et Lev. s. 161.
Eques není správné; סוּס hromadně. tedy: equi Pharaonis.
Přechod Israele rudým mořem jest dle 1. Kor. 10 2 obrazem sv. křtu. Tímto jsme vyprostěni z moci zlého ducha. Za to děkujeme při modlitbě tohoto chvalozpěvu v laudes čtvrtku. Část tohoto chvalozpěvu jest v táhlé modlitbě Bílé soboty, poněvadž na bílou sobotu bývali v staré době dospělí katechumeni křtěni. Prosíme a těšíme se slovy této písně, že nás Hospodin svou mocí povede a uvede do své svatyně, do místa nebes, jež nám připravil a zřídil.
2.
Poslední chvalozpěv Mojžíšův.
Deut. 32 1—43. V sobotu ad laudes.
Po úvodě (1—3) ukazuje Mojžíš, jak bezpečně vedla Boží prozřetelnost Israele pouští, jak jej zasadila v požehnané zemi (4—14);
Israel jest však nevděčný a upadá v modlářství (15—18), Bůh určuje proto svému lidu trest a hrozí vyhlazením (19—26).
Nevyhladí svůj lid, dá jemu i vítěziti nad nepřátely;
