povznešen. Boha jmenovali svatým, poněvadž věděli, že jest při něm to nejlepší dobro, že jen dobré miluje a že jest od nedokonalého a od zla úplně odloučen; původně znamenalo qādáš býti odloučen, pak obdrželo i onen mravní význam. Kdo jest s Bohem spojen, kdo jemu náleží (jako Israel, Ex. 19 6), jest tím odloučen od všeho ostatního stvoření, »svatému« člověku jest se vzdalovati a chrániti všeho, co k Bohu nenáleží, hlavně všeho modlářství, hříchu a nečistoty. »Svatý« ctí Boha, chodí po pravé cestě, poslouchá hlasu Božího a zachovává Boží přikázání.
Hrozný, neboť jeho činy, jeho divy (jako ku př. rány v Egyptě) působí hrůzu, jeho mocné skutky jsou předmětem chvály (chvályhodné, jako ž. 77 4); poněkud jinak dle hebr.: Jest hrozný ve svých slavných dílech, ukazuje se hrozným svými divy: čině divy. Hrozným se projevil zejména, když zahubil Egyptské.
12. Vztáhl jsi svou pravici, když poručil Bůh, aby vztáhl Mojžíš svou ruku na moře (14 25) a navrátily se vody. A pozřela je (Egyptské) země; moře je pohltilo, zde jmenuje zemi v onom významu, dle něhož znamená i moře, jež na ní jest (podobně i v ž. 104 30).
13. Perfekta tohoto verše a násl. jsou prorocká, jako na mnohých jiných místech. Předpovídá, s jakou péčí Bůh svůj lid povede, jakou hrůzou budou obyvatelé zaslíbené země před Israelem pojati.
Svou milostí vedl Bůh svůj lid a takřka jej nesl do svého svatého příbytku, do zaslíbené země; tato byla zasvěcena Božím zjevením již v dobách praotců, svatou se stala ovšem ješte více, když v ní byly svatostánek a chrám, sídla velebnosti Boží. Calmet vykládá »svatý příbytek« tohoto verše o hoře Sinai, k níž Hospodin svůj lid vedl, na níž se mu zjevil. Viz též ž. 72 24, 77 54.
14. 15. Vystoupili — v překladech: slyšeli (to: Boží divy v Egyptě) národové (ž. 47 6 podobně o pozdější době) a třesou se. Jmenuje hlavně národy na jihu země Kanaan usazené; ti slyšeli dříve o Israeli a o moci Jahve
