třoval svůj lid — své dědictví. Tomuto lidu dával mannu, která jako deštěm na poušti padala. On připravil a učinil tu poušť svému lidu bydlitelnou. I v zemi Kanaan pomáhal svému lidu, že mohly pěvkyně zpívati a oslavovati vítězství slovy: Králové utíkají, utíkají (Jabin, Sisera) a domácí, klidná žena (Debora, Jael) vítězí, nabývá kořisti, rozděluje, odnáší ji. Zatím však někteří z Israele, kteří nechtěli vyjíti proti nepříteli, doma leží, hrají, pozorují barvami hrající holubici — což jest jim milejší než hrůza boje. Podobná výčitka i v Soud. 516. Bůh sám sněhem, bouří dopomáhal k vítězství, rozptýlil krále.
Verše této střídavé sloky zdají se býti úryvkovité; byly snad vzaty z písní, jež byly v tehdejší době zobecnělé. Nyní nám schází souvislost a verše působí při výkladu značnou obtíž.
8. Bože, když jsi táhl před svým lidem; Bůh sestoupil s nebe a kráčel dle tohoto líčení v čele lidu Israelského jako vůdce; kráčel, přecházel neb procházel s nimi pouští. Míní tím poušť tak zvané skalnaté Arabie, která se z části nazývala i Faran. Tato slova jsou vyňata ze Soud. 54-5 (tam jmenuje poušť Edomu, pole Ed.). Ṣélā viz XXVII.
9. Zjev Boží byl provázen bouří a zemětřesením. Tak jest popsáno zjevení Boží na hoře Sinaji (Ex. 1916). »Bylo hřímání s bleskotem a oblak hustý na té hoře . . . a třásla se hora náramně« (Ex. 1916-18). I nebesa se rozplývala, roztékala, před sinajským Bohem; poněkud odchylné rozdělení v hebr. znění: Nebesa se roztékala v deštivé bouři, před Bohem. Tu Sinai (i Sinaj) se třásl před Bohem, před Bohem Israele.
10. Není jasno, mluví-li žalmista ještě o poušti aneb snad již o zemi Kanaan. V prvém případě znamená déšť, kterým Bůh skrápěl, který sesílal — mannu, která každého rána ležela kolem Israelitů na poušti Když bylo Boží dědictví t.j. Israelský lid, zemdleno, zase je Bůh občerstvil, posílil vodou ze skály, mannou a tím, že jim poslal množství křepelek.
Vykládáme-li to o zemi Kanaan, pak vysvětlujeme,
