Při průvodě za vyprošení příznivého počasí jest ustanoven, abychom jeho slovy prosili za úrodu (Země dala svůj plod) a požehnání rolí.
67. žalm. (H. 68.).
Vítězné průvody Boží.
Tato píseň oslavuje Boha, protože sídlí na Sionu. Počíná slovy, která pronášel Israel, když zdvihali na poušti archu, aby táhli na jiné místo: Bůh vstává, jeho nepřátelé hynou, jeho spravedliví se radují (2—4). Vyzývá, aby byl Bůh oslavován (5—7). Ukazuje, jak vítězně a slavně vedl Bůh svůj lid v starých dobách: Bezpečně vedl je pouští, když vyšli z Egypta, a hleděl jim učiniti zemi Kanaan sídlem (8—11), Israel zvítězil Boží pomocí nad Kananejskými králi (12—15), Bůh přišel, aby se usídlil na Sionu; po dokonání díla vrací se do nebes (16—19).
Dosud stará se Bůh o svůj lid, vysvobozuje ho, potírá jeho nepřátely (20—24). V slavném průvodu mu lid děkuje (25—28). Kéž by i pohané pokojně k Bohu se obrátili a jemu dary nosili (29—32). Vyzývá proto všechna království, aby Boha velebila (33—36). Uzavírá žalm slovy, která promlouval Mojžíš, když archu ukládali (Num. 1036).
Prvá část žalmu sahá až do v. 19, druhá počíná slovy: »Požehnán buď Adōnaj« a končí: »Požehnán buď Elōhîm« (20—36).
Nadpisem jest připsán Davidovi. Jest těžko udati dobu z Davidových dějů, do níž by se obsah žalmu hodil. Bůh sídlil na Sionu, vycházel v slavném průvodě svého lidu (v. 25); bohoslužba byla v době, kdy žalmista tuto píseň skládal, slavně vykonávána. Cela píseň jest proniknuta radostí, důvěřivou bezpečností; žalmista vidí velikou, vítěznou moc Boží a těší se, že se k Bohu obrátí všichni národové. Vyslovuje tedy myšlenku eminentně messianskou. Tato okolnost není sama o sobě důkazem, že by byl žalm psán v době proroků, kteří hlásali všeobecnost (universalism) vykoupení určitěji než jiní (jako
