důvěru. V hebr. jest pokračování prosby: Ať mne ostříhají bezúhonnost a přímost; tak doufá, že se ochrání před pokleskem, před hříchem.
22. Poslední verš počíná hláskou pê, která sem nenáleží; veršem 21. jsou již všechny písmeny hebr. abecedy vyčerpány. Verš tento se ani složením k ostatním dobře nehodí; vykazuje Boží jméno Elohîm, ostatní verše mají Jahve. Ale i v jiných abecedních písních sv. Písma nalézáme někdy nepravidelnosti; verš mohl býti později k žalmu přičiněn, ale zevnějšího důkazu nemáme. Žalmista rozšiřuje svou prosbu na celý národ; za ten se modlí, aby ho Bůh vysvobodil z úzkosti. V úzkosti nalézal se Israel velmi často; za Davida působili takovou úzkost mocní nepřátelé a vnitřní nepokoje. Netřeba hned mysliti na největší úzkost, která svírala Israel (správně Judu) v době babylonského přestěhování.
21. תֹּם a יֹשֶׁר jsou odtažitá jména; LXX je vyložili konkretně: ἄκακοι καί εὐθεῖς. Ve verši 16. tvrdil žalmista, že jest osamocen; nevinní by se k němu přidávali teprve v budoucnosti.
22. Verš by byl po mínění některých přidán teprve v době, když byl žalm pojat ve sbírku chrámových či bohoslužebných zpěvů. V ž. 3423 jest tenýž případ jako při tomto verši.
Církev se modlí tento žalm za zemřelé; za ubohé
duše v očistci prosí, aby jim odpuštěna byla zbývající
vina. Hříchy či poslední následky hříchů jsou těmi nepřátely, jichž chtějí býti duše zbaveny, aby mohly po
cestě Páně vejíti do nebe.
Jednotlivé verše tohoto žalmu nalézáme v mešních
vložkách; jsou to prosby za pomoc a vysvobození od
hříchu a od pokušení.
25. žalm. (H. 26.)
Nevinný a zbožný prosí o Boží pomoc.
Prosebník spoléhaje na svou nevinnost poddává se Božímu rozhodnutí, prosí o právo (1—3). Ukazuje, jak
