L. 2. Bože, můj Bože, pohlédni na mne:
Proč jsi mne opustil?
Daleko od mé pomoci (jsou) slova mých poklesků.
L. 3. Můj Bože, volám přes den a nevyslýcháš,
A v noci, a není mně k pošetilosti.
H. 2. Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil ?
Daleko od mé pomoci (jsou) slova mého úpění!
H. 3. Můj Bože, volám — přes den — a neodpovídáš
A v noci — není mně utišení.
2. Trpitel líčí živě a obšírně svůj stav; při tom vysílá k Bohu prosebné vzdechy. Bože, můj Bože opakováním naznačuje hroznou úzkost a velikou potřebu pomoci. Pohlédni na mne πρόσχες μοι není v hebr. znění. Proč jsi mne opustil? Elî, Elî, lāmâ ʿᵃzabtâni — tatáž slova promluvil Spasitel s kříže, a jsou u sv. Mat. 2746 zaznamenána aramejsky: lamma š baqtâni. Vyjádřeno tím i podivení i stesk opuštěného a utištěného. Zanechán jest cele svému utrpení. Druhá část verše jest v hebr. jinak podána; toto znění shoduje se lépe s parallelismem celého místa. Daleko od mé pomoci (spásy) jsou slova mého úpění doslovně slova mého řevu. Volám, ale úpění mé nedojde až k mému pomocníku, vysvoboditeli. Mezi mým úpěním a mezi mou pomocí a spásou, jest propasť. LXX četli jinak, a lat. překlad udává dle toho příčinu, proč jest trpitel tak opuštěn: Slova, hlas mých poklesků mne vzdaluje od mé pomoci, od mého pomocníka. Kristus byl nevinnost sama, ale vzal cizí hříchy, naše viny na sebe, a mluvil o nich jako o vinách svých (Is. 53); protože má Bůh hříchy vždy a na každém v ošklivosti, bylo i Kristu pro ty hříchy strpěti opuštěnost, když byl před utrpením zbaven potřebné potěchy.
3. Volám přes den a nevyslýcháš, ve dne i v noci zaznívá úpění mé, tedy stále a dlouho. A není mně k pošetilosti: mé volání není pošetilé, nemoudré, ale jest přirozené a nutné, neboť tak trpím; aneb mé volání není hříšným, není reptáním. V hebr. prostě a souhlasně s předcházející částí: A není mně utišení potěchy, upokojení;
