Stránka:Sborník prací historických - 1906.djvu/68

Tato stránka nebyla zkontrolována
56
FRANT. HÝBL:


ve XIII. stol. i Chlm (Hercegovinu) a přijali (poč. XIII. stol.) i titul králů srbských, ač skutečné moci nad zemí tou neměli. Na druhé straně obsadili v I. polovici XIII. stol. západní Valašsko, kde zřídili banát severinský a okolo r. 1254 i část nynějšího Srbska, totiž krajinu při Sávě mezi dolní Drinou a Moravou v poříčí Kolubary, zvanou Mačvu. Po vymření Asěnovců zasáhli hluboko i do osudů Bulharska.

V Bulharsku po velikých ztrátách utrpěných od Řeků vzchopila se strana bojovná r. 1253, ale ne proti Řekům, nýbrž proti Srbsku. Mladičký, sotva dospívající car Michal Asěn spojil se s úmyslem výbojným s Dubrovčany, kteří měli tehdy jakési spory se srbským králem Štěpánem Urošem I. (1243–1275). K spolku tomu přistoupil i župan chlumský Radoslav.[1] V nastalé válce Bulhaři vtrhli do Srbska, pronikli až k Limu a poplenili tamní krajinu, ale brzy zjednán mír[2] (1254). Také s Uhry nežili tehdy Bulhaři v dobré shodě, jak vysvítá z listu psaného r. 1254 od krále Bely IV. k papeži.[3] Nedošlo sice, pokud víme, k žádné srážce, oba státy však stály k sobě nepřátelsky.

Ale v témže roce v politice bulharské nastal obrat. V list. 1254 zemřel energický císař nikejský Jan III. Vataces a nastoupil chorobný jeho syn Theodor II. Laskaris. Třeba že měl za manželku sestru cara Michala, Bulhaři ihned zanechavše různic s Uhry a se Srby počali válku proti Řekům, jejímž cílem bylo opanovati kraje nedávno ztracené. Válčeno po tři léta, ale Theodor II. zase odňal Bulharům vše, čeho se v té době zmocnili.[4] – A tu zasahuje poprvé do dějin bulharských jedna z nejzajímavějších osobností


  1. Listiny o tom jsou u Šafaříka, Památky dřevního písemnictví Jihoslovanův, 2. vyd. (Praha 1873), Okázky obč. písemnictví, str. 16–23 a u Miklošiče, Monumenta serbica, Víd. 1858, str. 35 sld.. O výbojných úmyslech cara Michala svědčí slova:„ako Bogь pomože tvojemu světomu carьstvu i primešь Rašku zemlu s usemi prideli…“ Vedle cara samého vystupuje tu jako důležitá osobnost jeho svak sevastokrator Petr (srv. níže).
  2. O poplenění krajiny na Limu mluví listina krále Uroše, daná klášteru sv. Petra u Bjelopolje ve Spomeniku srb. akademije. III., str. 8. Že mír již r. 1254 byl ujednán, vysvítá odtud, že Uroš I. Dubrovčanům v srp. t. r. potvrdil všechna privilegia (Miklošič. 40).
  3. Cum regnum Hungariae per pestem Tartharorum pro maiori parte in solitudinem sit redactum et quasi ovile sepibus sit infidelium generibus circumseptum, utpote Ruthenorum et Brodnicorum a parte orientali, Bulgarorum et Boznensium haereticorum a parte meridiei. Theiner, Mon. Hung. I., 230.
  4. Jireček, Dějiny národa bulharského, 228.