Ale Eforos nepřestal na této pravděnepodobnosti. Když Atheny byly opevněny, Atheňané na doléhání Themistokleovo dali se pohnouti k opevnění Peiraia. A protože Themistokles se bál, že by Sparťané zase křičeli, navrhl prý, aby opět tam byli vypraveni poslové, kteří by poučili Sparťany o tom, že opevnění Peiraia bude k prospěchu všech Řeků (Diodor XI., c. 41–43). Beloch na místě uvedeném chválí Efora za to, že on správně vycítil chybu u Thukydida. Nikoliv při stavbě městských hradeb, ale při opevňování Peiraia mohli prý Sparťané protestovati. Proto Eforos prý vypravuje, že Atheňané tehdy se omlouvali. Ale není tomu tak. Pozorná úvaha a srovnání obou míst vede trvám nutně k tomu, že je to opakování, duplikát toho, co vypravováno v c. 39–40, a že svědčí to jenom o nemyslivosti Eforově (či Diodorově).
Thukydides výslovně uvádí (I., 93), že lze dosud každému přesvědčiti se o tom, že hradby athenské byly stavěny ve spěchu. Spodek zdi, do dob Thukydidových zachovaný, zbudován byl nepravidelně; zastavěny do něho pomníky a části staviva z budov jiných, bez přitesání a veškery úpravy. To byla příčina trvám hlavní, že v Athenách vznikla a ujala se pověst o lsti Themistokleově. Proto patrně jí uvěřil i Thukydides.
Eforovi však zdála se lest Themistokleova, jak o ní Thukydides vypravuje, nemožnou. Jak dlouho mohl Themistokles Sparťany šáliti? Proto upravil vypravování Thukydidovo jinak, jak myslil, pravdě podobněji; vynechal Themistokleovo otálení a vytáčky ve Spartě a získal čas pro vystavění hradeb jednak tím, že základy a část hradeb byla hotova, než poslové spartští ponejprv přišli protestovat, a potom tím, že poslové spartští meškají delší čas v Athenách, protože jsou tam zavření – na radu Themistokleovu.
Ale při tom Eforovi ušlo to, jak dobře vytýká Stern, že při jeho výkladu zůstává nevysvětleno, proč Atheňané pospíchali tolik se základy, když přece nevěděli, že Sparta zakročí. Musili bychom se domýšleti, že snad ze strachu před Peršany. Ale to, jak níže ukážeme, není pravdě podobno. A tak verse Eforova je docela patrným přepracováním a spolu zhoršením zprávy Thukydídovy.
Přihledněme nyní k pojednání Keilovu. Keil dí na počátku (na m. uved., str. 282), že srovnává se v zásadě s Belochem, ale na konci pojednání (str. 301) svého shrnuje výsledky, a z těch
