nepatrně pozměnili. Jasněji a podrobněji vše to uvidíme při výkladu právě nauky Hipponovy; na ní, myslím, jest to vše nápadněji ještě zjevno, než na př. na filosofii Diogena z Apollonie.
Vůbec lze říci, že Hippon jest z trojice filosofů obnovujících filosofii ionskou obzvláště zajímavý, ba byl by snad zajímavější ještě než Diogenes, obnovitel to učení Anaximenova, kdybychom od něho aspoň tolik (zvláště přímých) zlomků měli zachováno, jako jich máme z výkladů Diogenových. Ale u Hippona nejsme tak šťastni: jediný (pro filosofii málo významný) přímý zlomek nedávno teprve byl objeven ve scholiích Ženevských k Homerově Iliadě[1]; jinak máme asi 33 zpráviček o původu a učení jeho a mezi nimi jsou 3–4 zprávy mylně něco o něm nám sdělující. Již z toho patrno, jak obezřetně ve stanovení čehokoli o Hipponovi si musíme vésti; neboť čím více sporý jest material dat, tím volnější pole otvírá se hypothesám a libovolným domněnkám; jenže sebe duchaplnější nápad nelze přijímati za faktum a jestliže bez hypothetických výkladů a mínění není možná se obejíti, nutno pamatovati, že sebe určitější jich pronášení nedodá jim jistoty a neodčiní jejich pouhou pravděpodobnost.
Přes tyto nesnáze odvážíme se přece aspoň přibližného obrazu o filosofických názorech Hipponových i jejich ocenění, arci předem vědouce, že bez mezer a dohadů ani náš pokus nebude.[2]
- ↑ (1) Les scolies Genévoises de l’Iliade éd. par Nicole (Ženeva 1891), II., pag. 198. O zlomku samém vydavatel Nicole pochyboval, zdali vskutku od Hippana pochází, ale pochybnosti jakékoli vyvrátil Diels (v níže uvedeném pojednání str. 579 n.).
- ↑ O Hipponovi, nehledíme-li ke krátkým artiím ve známých dílech o dějinách starověké filosofie (Zellerově, Überwegově, Gomperzově, Bennově atd.) dávno již nebylo monograficky pojednáno. Poprve přesněji obíral se jeho filosofii Schleiermacher v „Untersuchung über den Philosophen Hippon“, již předčítal v berlínské akademii věd 14. února r. 1820; nyní otištěna jest v Schleiermacherových „Sämmtliche Werke“ III. odd., 3. svaz. (Berl. 1835), str. 403–4I0. Po něm důležitý příspěvek k určení životopisnému podal Th. Bergk v „Reliquiae comoediae atticae“ (v Lipsku 1838, str. 164 až 181), o němž srv. dále. Později obíral se Hipponem (hlavně životem jeho) R. C. Bakhuizen van den Brink ve svých: Variae lectiones ex historia philosophiae antiquae (Lugduni Batavorum 1842), str. 36–59 a monograficky (dosud jediný, co vím) pojednal o něm Wilh. Uhrig: De Hippone attico (diss. Giessen 1848) (pojednání jeho arci již zastaralo). Důležité však nověji jsou studie Herm. Dielsa: „Über die Genfer Fragmente des Xenophanes und Hippon“ (v Sitz. Ber. d. Berl. Ak. d. W. 1891, str. 575–583) a. „Über die Excerpte von Menons Iatrika“ (v časopise Hermes 28. 1893, str. 406–434). Zlomky Hipponovy přístupny byly dříve ve sbírkách Mullachově,
