ným tepem křídel. »Cvrčení« zajišťuje lecjaký úspěch. Varuje všecky bažanty před blížícím se nebezpečím, činí nejistou ruku střelcovu, obrací pozornost nepřítelovu na cvrčícího bažanta, zatím co ostatní potichu zmizí anebo ztratí se pozornosti tím, že se schoulí.
Staré bažantí přísloví praví: »Nepřátelé a strava mění se každým měsícem.«
Přišel měsíc září s dužnatými semeny a zrnéčky místo chutných jahod a mravenčích vajíček — a také s nebezpečnými lovci místo plížících se skunků a norků.
Bažanti věděli arciť dobře, jak vypadá liška a že lze ji snadno napálit útěkem na nejbližší strom, ale psa nikdy neviděli. Když nyní v měsíci lovu starý tulák, jemuž přezdívali Žvanec, prolézal srázy, zočila ho matka-bažantice a volala na svoje děti hlasitě »kvit, kvit!« (utecte, utecte!).
Dvě kuřátka však nechápala, proč matka tak úzkostlivě vybízí k útěku a domnívala se, že dokáží svoji odvahu tím, že přes úzkostně opakované kvit! kvit! sednou si na nejbližší strom.
Zatím krátkoocasá »liška« přišla až pod strom a cenila se na ně. To je tak bavilo — i to podivné počínání matčino a sourozenců — že
