Žaludek a oudové.
V ona drahá léta
Krále tuším Hladoleta,
V člověku se stala v marné zpouře
Záhubná a pošetilá bouře.
Bylo v něm až potud dávné
Království a panování zprávné.
Každá částka v stejné společnosti
K všeobecní potřebnosti
Právu svému podlílzala,
Ráda, co jí náleželo, dala,
Až se oudy sřekly,
Jho že těžké dost již dlouho vlekly,
Bublajíce na žaludek,
Ze jen sedí, dřepí jako dudek:
Oni vždy že musí zbírati a pracovati,
Lenoch pak ten jen to hotov požírati.
Hned se rázem spiknou na něho:
Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti?
Nedodávejme mu ničeho!
Hlava víc se nesmí myslí másti,
Nohy nepůjdou, a ramena
Nižádného nezdvihnou víc břemena.
Složíť se i ruce; slovem: o té době
Každý buď sám sobě!
Stalo se. I vysch, i scvrk, i zamřel žaludek.
Vizme však, co za nerozsudek?
