Pěnice a slavík.
Vidouci pěnice,
Že obveseluje v čas máje
Svým libým hlasem velice
Kře, luka, sady, háje,
I zpupla v duchu. Počne mysleti,
Že snad se jí udá slavíka přepěti.
I vyzve jej. Hned k boji příhodný
Se jim vykáže plac, od kání svobodný.
Vpřed v tichém udolí
Se čtvero sudí vyvolí:
To byli čížek, koňopásek,
A červenka a sedmihlásek.
Ta ostatní pak ptačí láje
Podál se rozhostila po větvičkách háje.
Dvě staré sykory, dva mladí kameníci.
Těm dáno bojoviště stříci;
A za trubače byl ten, jemuž žlutý nos,
Pan kos.
Ten zatroubí. Jak dáno znamení,
Hned pěnice se dává do pění.
Kde který libý zvuk, ten mocně prodrobuje,
Vyráží líbezně, až mílo proměňuje,
Co nejsladší jen zpěv můž dáti slyšeti,
To způsobnému se udává ptačeti.
Sněm vysoce si zpěv ten libuje,
A radost zjevuje.
