Stránka:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu/124

Mohouc vše, co hrdlo ráčí, míti,
Nač se v této bídné pustotě
Hluché posvětiti samotě?
Se mnou poď, a zvíš, co jest to žíti.
Slepý jakýs los tu na světě.
Ží jak ží; smrt zachřestí a pojme tě.
Načby posty tvé tu mělo
Mořiti se tělo?
Zanech o budoucnost všeho nepokoje;
Co dnes užiješ, to tvoje.“

Měšťka, řečí výmluvnou a morálí tak lehkou,
Namluvila Hryžku, selku křehkou
Jdou. I lezouc jako po břichu,
Krčí se, jakž opatrnost káže;
Pominuvše koček stráže,
V panský dům se vkradnou po tichu,
Lizetka, jak podkasaná hospodyně,
Běží honem do kuchyně.
Selka bleskem stříbra, zlata
Živě byla jata.
Což když zvětřila tam křehké mazance,
Sladké cukroví a chutné týkance?

Nyní Lizetka tu selskou pannu
Perském klade na divanu.
„Vězto!“
Povídá, „teď víš, co ves a co je město.
Zavadíliž k vám kdy vašich do budek
Něco z okras těch a nebo lahůdek?
Požívej teď!“ — Samé pochoutky jí nosí,
A by chutné jedla, za jedno ji prosí;