Problémy vyvinuvší se z hry praktické, podávaly zprvu obraty, které přicházejí v partii, a měly též v tomto ohledu více ráz didaktický, podporujíce theoretické studium partie. Na takovéto cestě byly ovšem po několik století pouze popelkou hry šachové a veškeré účastenství soustřeďovalo se v praktické hře jako v přátelském zápasu dvou stran.
Myšlénky, jež praktická hra mohlo úloze za látku poskytnouti, byly přece jen příliš jednotvárny, příliš omezeny; seznáno, že vyhledávati a probírati zajímavé kombinace z nevyčerpatelné studnice šachové jest samo v sobě nemenším požitkem a zábavou nežli skutečný zápas v partii. Problemu nastala tu nová doba úplné přeměny celé jeho dosavadní povahy, rychlého vývoje a velkolepého rozšíření.
Úlohy nepřivádějí nyní kombinace proto, by prospěly hráči praktickému; jediným účelem jejich jest, aby ukázaly zajímavou kombinaci v krásné formě. Pravé zrnko pěkné myšlénky bývalo ve starších úlohách uloženo do celé řady všedních, k vlastní myšlénce nenáležejících tahů, znešvařeno často rozličnými pravému šachu cizími podmínkami; myšlénka podávána v posicích, jež úzkostlivě zachovávaly svou souvislosť s partií; vším tím zakrýván a tlačen do pozadí vlastní obrat — myšlénka problemu. Na místě toho nastoupil v nové době požadavek nejkratšího dvou- až pětitahového vedení matu v určité posici, kde poměr hmotných sil v partii tak důležitý jest okolností velice lhostejnou. V této formě moderní úloha předvádí nám veškery jemné obraty šachové. Však kombinace praktické hry podány jsou zde jaksi idealisované, jsouť netoliko podkladem nýbrž i jediným účelem úlohy; proto přirozenou jest snaha, podati je prosté všech k věci nepatřících, rušivých dojmů, slovem podati je zušlechtěné v krásné formě.
